Milí přátelé, pokémoni, náhodní návštěvníci a všichni ostatní.

Vítejte na stránce, kterou věnuji popisu svojí cesty do japonských končin. Nečekejte ale popis památek, turistických pastí, nebo hodnocení místní kuchyně (těch ostatně můžete na internetu najít všude dost). Vydávám se totiž do Japonska za jediným prostým cílem: Pěstovat rajčata.

Jak to všechno vzniklo

Už dva roky zpátky, když jsem si povídal s kamarádem o tom, že by mohlo být super vydat se někam do světa "dobrovolničit" mě jako první napadlo Japonsko. Nejspíš proto, že zrovna k němu chovám jistou náklonnost už několik let (řekl bych od mala, ale pochybuji, že jsem věděl, že pokémoni jsou z Japonska).

Jistě, země vycházejícího slunce se nezdá úplně jako lokalita, která by vyhledávala humanitární asistenci, ale po rychlém progůglování (ano, napsal jsem "progůglování") na mě vypadl blog kluka, co v Japonsku byl skoro přesně tak, jak si to představuji. Potom už byla jen otázka pár kliků najít si i stránku organizace WWOOF, která pobyty zprostředkovává.

WWOOF

Pod touhle zkratkou se skrývá název: World Wide Opportunities on Organic Farms. Je to uskupení, které po celém světě sdružuje organické farmy a lidi, kteří k nim jezdí, pomáhají jim s prací a výměnou poznávají jejich kulturu, jsou u nich ubytovaní a mají od nich zajištěnou stravu.

Nadchlo mě to, zaplatil jsem registrační poplatek, a o pár týdnů později už kupoval letenku. Jako místo svého pobytu jsem si vybral "Tomoyovu rajčatovou farmu". Měl dobré ohlasy od ostatních "WWOOFerů" a po krátké komunikaci vypadal, že by neměl problém s tím abych zůstal delší dobu. Tak hurá, teď už jenom zabalit kufry, přežít 13 hodin v letadle do Osaky a pak...

První překážky

No a co pak? Tomoya sice na svém profilu měl zhruba informace o tom, jak se na jeho farmu z Osaky dostat, ale vypadá to, že veřejnou dopravu v Japonsku zajišťuje několik soukromých firem (zlatá pražská MHD), a v tom mišmaši který se odehrává u nich na stránkách se dá jen těžko orientovat. Po chvíli hledání na diskusních fórech v angličtině, kde každý doporučoval něco jiného, jsem začal trochu panikařit.

Nakonec jsem si řekl, že kdyby si děda v mém věku řekl, že pojede do Japonska, asi těžko by si sednul ke strýci gůglovi, vhodil do něj požadavek na zobrazení přesných souřadnic na fotografické mapě světa, v druhém panelu prohlížeče rychle zabookoval letenky, na třetím si zajistil pojištění, odskočil si pro kafe a večer začal balit kufr. Pointou jest, že si minimálně tenhle problém chci nechat jako takové malé dobrodružství, které budu řešit až na místě s pomocí domorodců.

Pěšky to na Tomoyovu farmu bude přinejhorším trvat tak týden. Pokud se tu do dvaceti dnů neobjeví nový příspěvek, můžete předpokládat, že jsem se v té japonské betonové džungli dočista ztratil.