Cesta

Sedím v Istanbulu na letišti a píšu, protože nemám co dělat. Takže nejspíš bude následovat střih do nějaké pozdější části tohohle super tripu. Let z prahy zatím pohoda, lítání mi moc problémy nedělá, jen ten Airbus je nezvyk. Seděla vedle mě nějaká bréca z Bostonu, která se mě vyděšeně začala ptát proč před přistáním zhasli světla, jinak byl klid. Pouštěli nám Mimoně, z čehož asi jediný plus bylo, že jsem je ještě neviděl. Tak doufám, že do Ósaky budeme mít každej svojí obrazovku a budem si moct vybrat co chceme.

Byl jsem asi trochu nervózní, protože sebrat se a jet sám na druhej konec planety není přece jenom malá výzva. Ke kuřeti co jsme dostali jsem si teda objednal panáčka whisky, a hned se mi sedělo pohodlněji (byl to totiž docela dryják a dostal jsem ho docela hodně).  Tomoya mi včera napsal, že mám přijet až o den později, protože 27. "will be away as business trip.", což nevyhnutelně vedlo k tomu, že jsem si v Ósace na dva dny zařídil hostel. Nevadí mi to ani trochu, protože bude čas mrknout se trochu po městě, ochutnat místní domorodou kuchyni a trochu si oťukat trasu na Osaka-ike, odkud jede bus do mojí vesničky.

Jinak kdyby vás to zajímalo, budu bydlet v místě, co se jmenuje Ikumi, prefektura Kochi. Stačí to zadat do google map, a vyhodí vám to (snad) tuhle vísku, která ze satelitního pohledu vypadá docela příjemně. Jestli mi zbyde čas a finance podívat se i někam jinam se uvidí až na konci, doufám ale, že si v Ósace dám ještě aspoň dva dny cestou zpátky. Tokio mě moc neláká, a navíc letenku nazpátek mám taky z Ósaky, takže není co řešit. Třeba něco doporučí Tomoya. V gatu se to plní japoncema, tak to zatím utínám, a zbytek dopíšu z hotelu.

Střih

11 hodin v letadle z Istanbulu do Ósaky proběhlo docela fajně. Dostal jsem dvakrát najíst, kouknul jsem na film a chvíli si pospal. Měla vedle mě nejspíš sedět nejaká japonská ženská, ale když mě viděla, tak se na mě zamračila přes roušku a po vzletu si odešla najít někam volnou sedačku. Nevadilo mi to ani vůbec, protože jsem se taky mohl roztahovat. Přistání nádhera, celou dobu jsme letěli podél pobřeží, osvětleným až kam vůbec bylo vidět, do toho nad tím krásně svítil úplněk, a letiště Kansai je na umělým ostrově, takže to byla pořád voda...voda...voda...a pak touchdown. Legrační a krásné, doporučuji vřele.

Na letišti se se mnou moc nemazali, jenom nevim, proč se imigrační úředník začal smát, když jsem mu řekl, že tu budu skoro tři měsíce. Nic ale neřešil, takže cesta byla volná. Vlak z letiště do hotelu jel asi půl hodiny, i když na mapě to vypadalo, že pojede tak tři minuty. Jelikož mi v "Hotelu Chuo" pak ale sdělili, že zítra mají plno, tak si budu muset najít fleka někde jinde. To mi taky nevadí asi tak vůbec, protože hotelů je tu v okolí milion, a je to přímo u zastávky vlaku, kterej mě doufám vezme na Ósaka station.

Hned po cestě mě ale praštilo do očí pár věcí, o který se chci podělit. Takže první: Všude jsou tu po ulicích automaty na pití. Divný. Nevim, jestli tu přes léto bejvá takový vedro, že všichni nakupujou pití, ale působí to vtipně. Druhá: Všechno je tu fakt mrňavý. Jasně, Japonsko... Ale nečekal bych, že se i já budu mlátit hlavou o horní futro dveří. Třetí: Japonci (aspoň v Ósace) jsou na tom s angličtinou dost v pohodě. Měl jsem z toho trochu strach, protože jsem slyšel, že nechtěj mluvit a člověku neporaděj, když na ně spustí anglicky. Udělal jsem teda supr fintu, a vždycky na ně vybalim pár vět svojí dětskou japonštinou, a pak nenápadně plynule přejdu do angičtiny. Nikdo zatím neměl problém. Hotel jsem po výstupu z vlaku chvíli hledal, ale nic dramatickýho. I když kdyby mi neporadil nějakej hodnej japončík, co tam kvůli mně dokonce asi čtvrt hodiny zíral do mobilu, tak tam asi bloudím doteď. Na pokoji se mnou asi budou nějaký lidi, což mi nevadí, protože se stejně v deset ráno jdu odhlásit a půjdu někam jinam, kde si asi zaplatim single room, protože se mi nechce nechávat všechny ty svoje poklady přece jenom bez dozoru celej den, když budu trajdat po městě.

Takže dobrou noc.