Jak jsem se loučil

Jo, takže posledních pár dní jsem strávil v Ikumi klasicky pracovně. Předposlední den jsme s Tomoyou a brigádnicema byli na večeři v takovym místnim pěknym podniku. Byla to teda jakože "novoroční" večeře pro brigádnice, ale zrovna k tomu tak hezky vyšlo, že jsem odjížděl, tak jsem si mohl přijít jako že se teda slaví i moje odfrčení. Dali jsme si hranolky a těstoviny a syrový ryby a pivo a víno a bylo nám fajn.

Den potom jsem ještě pracoval, a večer byl v plánu trip do Murota na rozlučkovou párty kterou zřizovala Iku doma u toho fráji, kde jsme spali i po tý ohnivý slavnosti. Byla to prostě taková normální sešlost, pár lidí který jsem ještě neznal se tam taky našlo. Vyráběli jsme Takoyaki - takový kuličky z těstíčka, vevnitř je chobotnice a třeba sejra a tak, prostě co si do toho dáte. Na výrobu týhle lahůdky je potřeba takovej velkej a divnej gril, prej ho v okolí Osaky má každá rodina. Bylo to moc fajn, všichni pili jenom tak středně, a dokonce jsem dostal dort! To mě úplně dorazilo a přišel jsem si i trochu blbě, přišlo mi, že je hrozně využívam a nemam vůbec jak jim to vrátit. Jsou to hrozně hodný lidi, tak jsem jim aspoň slíbil, že ještě přijedu a naučim se do tý doby snad líp japonsky, abych si s nima mohl nějak normálně povídat.

Poslední den s rajčatama

Gril na Takoyaki

Takoyaki v přípravě

Takoyaki na talíři

Další den jsem měl volnej na balení a takový to rozloučeníčko s Ikumi, pak už hurá do busu a směrem k Osace, kde jsem měl velký plány. Po příjezdu jsem přejel už známym vláčkem do čtvrti s mym hotelem a ubytoval se. Bylo odpoledne, a tak jsem se běžel podívat ještě na "Tsutenkaku", což je taková věž navržená podle Eifellovky, která stála přímo v tý mojí čtvrti. Vyjel jsem tam nahoru výtahem a pořídil nějaký fotky osacký skyline.

Tsutenkaku

Fronta na výtah a maty na kuličky

Dole je taková malá zoo

Zlatýho bludišťáka dostane ten, kdo najde Osackej hrad

To bylo fajn, pak už se začlo stmívat a já zapadnul do svýho oblíbenýho báru, kde jsem byl už hned ten první večer. Po véče jsem šel rovnou spát, ráno jsem se chystal do Dotonbori a jelikož bylo Valentýna tak jsem si samozřejmě sehnal i společnost - děvčeti bylo sice 20 ale vypadala tak na 13 (to tam neni teda žádnej divnej jev), a cvičila si na mě angličtinu, protože s nikym kdo by uměl anglicky prej nikdy nemluvila.

Dotonbori je takový centrum se spoustou obchodů, občerstvení, menších obchůdků, restaurací... Prostě takový to obchodní centrum města. Bylo to tam docela hezký, i když trochu přeplácaný všim možnym. Nakonec už nás chození nebavilo, tak jsme zapadli do kavárny na palačinku a dohodli se, že další den půjdem ještě do Universal studios.

Krab se na férovku hejbal a mával klepetama a tak

Tady jsem se projevil jako pravej retard zvednutim opačný nohy

Měli tam koňský závodiště a spousta lidí tam sázela jak divá

Další den teda Universal studios. To asi nemusim moc popisovat - fronty a atrakce a fronty a drahý žrádlo a fronty. Přišlo mi vtipný, že spousta těch atrakcí byla stejná jako v LA. Ale je to ten samej park, takže na tom vlastně nic divnýho neni. Jo a byly všechny samozřejmě v japonštině, což mi v sekci "Cool Japan" která se soustředila na různý známý japonský počiny nevadilo (mimochodem jsem měl štěstí, protože je to jen jakoby výstava do konce června...). V ostatních částech parku už to ale byly klasický Hollywoodský věci, a jít na atrakci s Harrym Potterem kterej na vás mluví japonsky je přinejmenšim divný. Ale docela jsem se smál.

Další den už hurá domů - cesta dohromady asi 26 hodin. Na třináctihodinovej let z Osaky do Istanbulu vedle mě seděla nějaká mladá Japončice která mi pak vyprávěla jak jede do Evropy cestovat a kam všude jede a tak, takže nám cesta docela utekla, a pak se mnou ještě chvíli čekala v Istanbulu, takže nám uteklo i to.

Shoutout mámě za DORT CO VYPADÁ JAK RAJČE!

No a teď jsem zpátky. Ale to už většina z vás ví, jenom můj bratránek si pořád ještě mysli, že jsem v letadle.

Tak dík, že jste tohle četli a užívali si zprostředkovaně mojí tříměsíční rajčatovou jízdu.

Nějaký zakončení? 

Napsal bych něco jako, že jsem se cejtil asi tak dobře jako dlouho ne, a že to celý byla zkušenost kterou asi jen tak nezapomenu. Ale ono je docela logický, že když člověk jede na tři měsíce do Japonska, tak by rád, aby to byla zkušenost na kterou kurva dlouho nezapomene.

Takže řeknu jenom: Hm, docela dobrý, daleko.

Muroto po osmdesáté třetí

Když jsem byl v Murotu naposled na tý ohnivý slavnosti, tak mi tam jedna babča nabízela, že když přijedu, tak mě tam všude vezme a všechno mi ukáže. Přišlo mi, že jen tak plácá, ale Iku se mi pak ozvala s tim, že bych si jako měl vzít volno a že na mě bude Yamakawa-san (babča) čekat v Murotu aby mě provedla. Ráno tam bohužel jedou jenom dva busy, takže jsem tam dorazil někdy okolo jedenáctý, a jeli jsme na objížďku za dalšíma zajímavostma tohohle místečka.

Ze všeho nejdřív jsme vyjeli nahoru na ty velký hory, který jste asi viděli na předchozích fotkách. Jsou tam takový náhorní plošiny, a maj tam terasovitý políčka, na kterejch pěstujou všechno možný - velký ředkve, v létě vodní melouny a tak. Jelikož tam asi ale dost fouká, tak byly ty ředkve celý zohejbaný. 

Zajímavé, nicméně jinak tam nahoře nic moc nebylo. Prohlásil jsem teda, že bych rád viděl Muroťáckej maják, protože jsem si představoval, že od něj bude docela dobrej rozhled. Iku nás musela opustit, protože frčela do práce, takže jsem zůstal sám s babčou, která neuměla anglicky (klasicky). Byla to docela sranda, protože byla ukecaná, ale mluvila hrozně rychle, a tak jsem pochytil tak každý čtvrtý slovo. Jeli jsme spolu na maják, a cestou se stavili na vyhlídce před majákem, odkud byly krásně vidět obě strany pobřeží, jelikož Muroto je na cípu tohohle ostrova (pro nechápavé přikládám ilustraci).

červená tečka je vyhlídka, a taky jsou tam nějaký hory a tak...

na parkovišti byla miliarda koček

levá strana

Pravá strana

Každýho nadšence geografie jistě hnedka trkne, že pravá strana je o dost příkřejší než levá, je to proto, že z týhle strany se podsouvá tektonická deska a zvedá ty pohoří.

Pak už jsme dofrčeli k majáku, a cestou k němu stál i takovej chrám, kam jsme se zašli podívat. Za 100 yenů jsem si tam koupil přáníčko, na kterym bylo napsáno, že budu hrozně šťastnej. Jinak jsem tam pořídil taky nějaký fotky a Yamakawa-san mi tam vyprávěla, že u chrámu se člověk pokloní, pak tleskne aby upoutal pozornost toho bůžka kterej tam bydlí, a pak si potichu něco přeje. Ptal jsem se na význam těch přáníček, který tady uvazujou na stromy, ale to jsem bohužel z jejího výkladu moc nepochopil. Každej chytrej člověk použije gůgl, já jsem moc línej.

Yamakawa-san vlevo dole.

Murotskej maják

Muroto cestou dolů

Mno, pak jsme se stavili na oběd na kari. Přišlo mi jako slušnost to za babču zatáhnout, když mě tam celej den vozí. Sice se tvářila jako, že ne, a snažila se mi vecpat peníze do ruky, ale řekl jsem: NE! Tak mi pak koupila aspoň zmrzku (bylo asi 12°). Po obědě jsme potkali jednu pani co dělá po Murotu průvodkyni, a ta uměla anglicky a vzala nás do "old town". Zajímavý, starý baráčky a tak. Říkala, že v některejch lidi normálně bydlej, ale je to zařízený tak, že když se tam někdo přijede podívat, tak by ho měli pustit dovnitř, a když chtěj na tom baráku něco opravit, tak to musej udělat v tradičnim Japonskym stylu.

Tohle je napůl ukázka společenskýho postavení, a napůl ochrana tý stěny proti tajfunu (rychlejc to odvádí vodu)

Zeď z půlenejch kamenů, který nosili z pláže a lámali vejpůl aby si zdvojnásobili materiál.

Stará hasičárna

Tohle je docela zajímavý. Můžete vidět, že zem se zvedá, ale střechy zůstavaj pořád ve stejný rovině. Je to proto, že když přijde tajfun, tak po těch střechách jakoby "sklouzne" dál, místo aby narážel do vyšších a vyšších stěn baráků.

Tohle je svatostánek bohyně plodnosti. Maj tady prej festival kde se ženský, který chtěj dítě, perou o malý děťátko vyřezaný ze dřeva. Ta, která vyhraje, bude pak těhotná. Jo a prej to fakt funguje..........fakt.

moje zmrzka ve 12°

Nakonec jsme dofrčeli na pláž, kde jsou zkamenělý písečný vlny, který na povrch vytlačilo zemětřesení. Pěkná podívaná, sem tam nějaká zkamenělá mořská potvora. Pak už mě Yamakawa-san  (která mi pořád říkala, že je teď moje babička z Japonska) hodila zase na zastávku busu, a já frčel do Ikumi. S největší pravděpodobností se do Murota podívam ještě jednou devátýho, protože bude gůdbáj párty (a prej budu muset chlastat až do rána - yaay).

Jinak se mi tu čas nachýlil, a dny pořád letěj jako blázen. Docela se ale těšim do Osaky, a domů vlastně tak napůl taky. Asi ještě napíšu pár řádků o těch čtyřech dnech v Osace, ale jinak nic moc nečekejte. Otázky typu jakýpak to bylo, když jsem navštívil ta místa si můžete schovat až se uvidíme. Stejně vám řeknu jenom: "Hm, docela dobrý, daleko".

Jak jsem byl zas v Murotu

Po návštěvě Kochi jsem tak nějak pracoval pořád dál. Už se to tady tak nějak slejvá, takže ani nevim jestli bych měl mít volno nebo ne, ale je mi to v celku fuk. Každopádně čas letí jako blázen a když to volno jó chci, tak si o něj vždycky můžu říct, jen si ho neberu o víkendu, protože to tu nejsou brigádnice. Ozvala se mi ale Iku s tím, že u ní v Murotu se pořádá jakási věc, kde budou pálit nějakou velkou hranici a že je to velkej event a že bych teda jako měl přijet. S tím bych problém neměl, ale byla zrovna sobota. Naštěstí je takový pálení hranice docela večerní věc, takže po práci jsem chytnul bus do Murota. S Iku jsme se dohodli, že mě ráno hodí zpátky do Ikumi, takže budu na rajčata ready.

Po další rozkodrcaný cestě teď už známym autobusem jsme se vydali autem k řečišti jakýsi místní řeky, která je teď zrovna z 80% vyschlá a tu hranici teda dělali v tom řečišti. Byl to docela dobrej ohníček, a docela dost lidí.

Byl jsem předem varován, že budu muset vypít mnoho alkoholu. I když jsem se snažil tak trochu odporovat, že ráno musím pracovat, nezabralo to. Naštěstí ale dost pili všichni, takže jsme si zase tak trochu rozumněli i beze slov (aspoň mi to tak přišlo). Když oheň začal dohořívat, dostali jsme všichni misku rámenu, taky bylo pořád dost piva a nihhonshu jakbysmet. Měli na to supr zařízení, vydlabanej bambusovej kmínek, ve kterym to nahřejvali u toho ohně, a pak to teplý rozlejvali do panáků, který byly taky vydlabaný z bambusu (takže docela dávky).

Pak tam taky začali u ohně rozpejkat i rejžový dortíky, tak jsem taky jeden ochutnal. Čekal jsem něco sladkýho, ale byl jsem dost zklamanej. Byla to prostě spečená rejže - nemastá, neslaná.

Mam dokonce místama i trochu rozmazanou paměť, ale to asi všichni tam. Klasicky se spousta lidí ptala, proč jsem přijel a blabla, ale na to už jsem zvyklej. Pak začaly kolovat řeči, že bych si měl najít nějakou Japonku, abych mohl zůstat, a že Japonky jsou nejlepší manželky. Byl jsem z toho humoru takovej nesvůj, o tom vám povím za chvilku.

Rejžový koláčky

Slezina

Přes noc jsem měl spát u Iku doma, ale bylo to docela daleko, a museli bychom si brát tágo, protože jsme oba byli docela opitý. Doprava teda docela složitá, ale pak nám jeden kluk (Hitoshi) se kterým jsem se tam trochu bavil nabídnul, že můžem oba přespat u nich doma, protože je to 5 minut chůze. Všichni jsou tady takhle hodný, a člověk prostě nemůže říct ne, protože oni na tom naprosto trvaj, a kdyby někdo odmítnul bez nějakýho důvodu, jenom že se mu prostě nechce, tak by je podle mě docela urazil. Šli jsme teda k nim, měli takovej giga barák s giga zahradou. Chvíli jsme tam ještě seděli, připravili si futony a poslali si ještě jednu whisku na dobrou noc (Táta od tý rodiny to tam u stolu docela roztomile zalomil). 

U Hitoshiho doma opracovávali dřevo

Jo, ten stolek se jmenuje "kotatsu", a je to supr vynález. Čouhá z něj takhle deka, a pod tim stolkem je malý ohřejvadlo, takže tam člověk zašoupne nohy a je krásně v teple. Dost se to hodí, protože baráky nejsou vyhřejvaný, žejo.

Takhle jsme si tam chrněli

Japonci a cizinci

Slíbil jsem, že vysvětlím, proč mi ten jejich humor o ženění v Japonsku přišel takovej divnej. Napřed bych sem ale chtěl zařadit takovej malej disclaimer: S lidma jsem tu nikdy nikde neměl v žádnym případě žádnej problém. Právě naopak (a myslim, že to bylo z toho jak píšu cejtit), všichni jsou naprosto neuvěřitelně obětaví a ochotný. Až se místama stydim za to, jak se občas lidi chovaj k turistům v Čechách.

Tak, to by bylo, a teď moje teorie. Myslim, že Japonci milujou turisty. Jsou hrozně vděčný za to, že někdo přijel, protože chce poznat jejich kulturu, ochutnat jejich víno, žrát jejich ryby a vidět všechny ty jejich divný věci. K tomu vám jsou strašně ochotný pomoct a dopřát vám co hrdlo ráčí. Taky ale jsou podle mě rádi, že potom co si užijete svoje, tak si zas sbalíte svoje saky paky a vypadnete tam, odkud jste přišli. Sehnat vízum do Japonska je dost problematická záležitost, protože abyste tu mohli zůstat, musíte dokázat, že máte něco, co žádnej Japonec nemůže udělat za vás (proto je tu tolik zahraničních učitelů angličtiny).

Jasně, vyjímky potvrzujou pravidlo, a určitě se tu najdou lidi, který se třeba v Japonsku oženili a žijou tu. Má to ale háček. I když tu jste a žijete a pracujete, tak vás Japonci nikdy nepřijmou úplně mezi sebe. Vždycky pro ně budete cizinec, a můžete se třeba stavět na hlavu (Jinými slovy můžete řepku vymaxovat na revered, ale zaseknete se na 11990 a dál ani prd). Dokonce tady maj termín "half-people", pro lidi, který maj míchaný rodiče. A dokonce ani ty děti nebudou nikdy kompletně "přijatý" mezi Japonce. Paralela s Harrym Potterem je jasná. Ale jak o tom tak přemejšlim, tak to zas tak divný neni. Kdyby se někdo nastěhoval do Chotouně, byl úplně bezproblémovej a žil tam třeba 20 let, tak to podle mě stejně bude "ten cizinec" (Stejně jako třeba já jsem "ten zkurvenej pražák", žejo).

Jak jsem objevoval Ikumi

Přijde mi, že na to jak je to tady mrňavý, tak se vždycky dá někam zabloudit a najít něco novýho. Začal jsem tady občas po práci trochu běhat, a vždycky se snažim vydat se někam jinam, nedávno jsem vyběhnul skoro až nahoru na horu, a někde v půl cesty jsem objevil takovej pěknej rybníček.

Jo, taky nám tu sněžilo. Bylo sice asi 12°, ale sněžilo. Na pozejtří máme sníh dokonce v předpovědi, tak to snad nebude moc dramatický, to ranní vstávání tady neni nic příjemnýho.

Můj čas už se ale pomalu chýlí ke konci, a za pár dnů se odhrcám zase do Osaky, a odtamtud už pak hurá zpátky do Čech. Těšim se na vás, vy plantážníci.