Jak jsem letěl

24 hodin v letadlech nepřeju nikomu. A to jsem ještě letěl vlastně tak napřímo jak to šlo. Tuhle část cesty teda doufám vytěsním. Dorazil jsem teda v 6 večer na letiště Narita docela rozlámanej. Povedlo se mi na pár hodin usnout, hlavně díky tomu že na letu z Dauhá nebylo moc lidí, takže jsem měl volnou celou trojsedačku a mohl se natáhnout. Celou dobu jsme ale měli roušky, takže žádnej extra zážitek.

Iku si vyžádala abych přivezl nějaký sladkosti, alkoholy, a dobroty jako třeba salámy, paštiky a tak. Bohužel ale během vyplňování customs deklarace jsem narazil na odstavec, že masový výrobky jsou velký nene. Když potom v letadle udělali ještě extra oznámení, že maso se dovážet nesmí, a že hrozí pokuta 3 miliony Jenů nebo 3 roky vězení a zákaz vstupu do země, tak už jsem měl opravdu stažený půlky.

Na letišti ve frontě na kufry normálně přišli s malým bíglem a ten začal lidem ty kufry očuchávat a to maso v nich hledat. Já, kterej měl v kufru zabalenej lovečák, vysočinu, herkules, jeden maďarskej salám a pár paštik jsem docela vážně přemejšlel že se půjdu prásknout a odevzdám jim to. Naštěstí těsně přede mnou vyhmátli nějakýho pána kterej očividně taky vezl nějakej stejk nebo něco, takže ho odvedli a pes šel s nima. Vzal jsem teda čáru k imigračnímu úředníkovi a modlil jsem se ke všem svatejm aby mi ten kufr neotevřel.

Neotevřel - prvních 10 minut v Japonsku a už mě mohli zavřít, uf. Pár salámů už jsme ochutnali, byli v pořádku a snad dobrý, tak to za tu nervozitu asi stálo. Teď se z toho teda stává takový veřejný tajemství, tak mě pls nepráskněte japonský policii, dík.

Jak jsme si žili první noc

První noc jsme přejeli do hotelu "Nipponia" poblíž Narity, kterej byl v takový malý historický čtvrti. Postupně tam restaurujou starý tradiční budovy a předělávají je na pokoje pro hosty, takže každej host má svůj malej baráček a je to jako taková malá vesnička. Večer nám přinesli večeři, a ráno snídani. Obojí to bylo vynikající:

Druhej den jsme měli checkout ve 12, takže jsme se ještě kolem tý malý čtvrti šli projít. Během tý procházky jsem zjistil primárně jednu věc, a to, že je tu vedro jako v prdeli. V čechách byla fakt oproti tomuhle zima. Ve stínu mohlo bejt kolem 36 stupňů, takže jsme procházku zkrátili na 20 minut a šli se soustředit na stěhování.

To je prosím hydrant

A tohle je prosím kanál

Operace zachraňte salámy

Znovu se vrátim k těm slavnejm salámům. Během noci v hotelu jsme je sice dali do ledničky, ale potom co jsem zjistil jaký je vedro jsem si říkal, že jim to v tom rozpáleným autě celej den asi přece jenom nebude úplně svědčit, takže jsme se ještě museli stavit v Hyaku-yen shopu (představ si vše za 29,-), koupit chladící tašku a v supermarketu nabrat led, aby nám během cestování ty salámy neobživly.

Celej den jsme pak jezdili, vozili věci do novýho bytu a pařili se v autě ve kterým klíma jela naplno, ale stejně moc nestíhala. To auto je vtipný samo o sobě, je to taková super krabice.

Vypadá tady takhle většina aut, zkusím zjistit trochu víc o tom proč to tak je a dám sem nějakej update.

Cestou během stěhování jsme si dali Udon. Fotky všeho jídla budou kolektivně na konci s popiskama.

Jak jsme měli wagyu

Vybalili jsme teda všechen nábytek, a další den večer jsme si dojeli ještě pro lednici a mikrovlnku, který nám nějakej hrozně hodnej pán dal za odvoz. (dali jsme mu Milu a 3-bit, aby měl za to aspoň nějakou exotickou sladkou zkušenost).

Cestou domů jsem byl pořád docela rozbitej z cesty, takže jsme se rozhodli stavit se na wagyu yakiniku. Wagyu je obecně pokládaný za jedno z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší hovězí maso na světě. Je extrémně prorostlý tukem, hodně mramorovaný a úplně se vám rozteče na jazyku. Dorazili jsme do restaurace, kde měli "Tabehoudai" - All you can eat. Zaplatíte nějakou předem danou částku a potom si během cca 80 minut můžete objednávat co chcete a najíst se opravdu co hrdlo ráčí. V kombinaci s Wagyu masem mi to přišlo skoro jako výzva, takže jsem si k "tabehoudai" objednal i "nomihoudai" (All you can drink), a stihnul do sebe natlačit opravdu dost masa a 5 kousků místního piva. Obrázky na konci.

O running sushi se asi nemusím moc rozepisovat, to znáte. Jen tady teda bylo jinak to, že za pět uklizenejch talířků od sushi se vám na takový malý obrazovce spustilo videjko jako loterie a mohli jste vyhrát třeba klíčenku. Tu jsem teda jednu vyhrál.

Jak tu teď bydlíme

No, teď tu tak bydlíme, můj pracovní režim je 13:00 - 22:00, takže dopoledne většinou vyrazím někam courat a odpoledne je v pracovním rytmu. O víkendu se prý jdeme někam opít, tak se tady objeví nějakej článek o tom jaký jsou Japonci držáci - koupil jsem jim v duty free flašku hruškovice.

Taky se můžete těšit na článek o maličkostech a zákoutích našeho bytu a o tom, jak jsem pokládal kabel. Do té doby se poroučím.

Karaage Udon

;

Wagyu Yakiniku

Wagyu

Running Sushi

Domácí Kari

Takoyaki

Pravidelné rubriky

Tady je Haiku:

"Wagyu hospoda

Udon, Ramen, Sashimi

Budu kulatý"

Další pravidelná rubrika, kterou bych rád představil je japonská Engrish. Občas se tu překlady moc nepovedou, a výsledky jsou docela humorný. Chris Broad o to má super video tady.

Budu sem teda přidávat svoje záchyty který tu postupně budu chytat místo pokémonů.

Engrish: