Osaka - Ikumi

Jelikož jsem spal odpoledne, v noci jsem samozřejmě nemohl zabrat. Ráno jsem se ale sám od sebe vzbudil ještě půl hodiny před budíkem, naházel všechno do kufrů a jal se hledat zastávku autobusu. Cesta vlakem pohoda, to už znám. Výstup na Osaka Station a... Ty krááávo. Jestli jsem o tý části města, kde jsem bydlel řekl, že je to mraveniště, tak tohle bylo jako.... jako.... osm mravenišť. Snad čtyřpatrový vlakový nádraží, odkud se z každýho patra rozjížděj vlaky jinym směrem. Pod tim samozřejmě metro který mělo snad 20 východů. Houfy Japonců, co pochodovaly různejma směrama, a někde uprostřed toho já se svejma dvouma kuframa. Bordel jako prase, naštěstí jsem věděl, že mám jít jižním východem. Cestou byly informace, odkud mě ale poslali severním východem. Oukej, zkusim to. Po asi třičtvrtěhodinovým bloudění jsem teda dorazil na místo určení, autobusový nádraží (samozřejmě jsem měl jít tim jižním východem).

Nákup lístku v pohodě, u okýnka jsem prohásil že chci do Ikumi, a věděli. Lístek stál asi 1100 v přepočtu, což mi přišlo jako docela pálka, ale na Japonce zřejmě normální cena. Teď už bylo jenom potřeba dát vědět, že vyjíždim. Telefonní budka zafungovala, ale Tomoyovo číslo jaksi ne. Tak mobil. Tam mi robotí hlas oznámil něco, v čem jsem rozeznal "beepu o hanashite kudasai." Záznamník, supr. Řekl jsem teda jenom, že za chvíli jedu, a že tam budu ve tři a modlil se, aby to dorazilo.

V busu jsme seděli všehovšudy tři, nevim, jestli je to úplně lukrativní linka, tak snad jí nezrušej než pojedu zpátky. Proplejtali jsme se Osakou, ale bohužel potom co jsme najeli na dálnici byly všude protihlukový zábrany. Bylo vidět, ale nešlo moc fotit. Zrovna, když to vypadalo že se to kolem začíná zelenat a říkal jsem si, že po tunelu už bychom mohli dorazit ven z města... Ne. Osaka je totiž fakt velký město, takže jsme se ocitli v další zástavbě, akorát se nám otevřel výhled na celej záliv. V tu chvíli jsem si přišel hrozně malej. Výškový budovy po celym pobřeží kam až bylo vidět a ten neskutečnej mumraj jakoby doléhal až do toho autobusu. Je to podle mě mnohem lepší názorná ukázka toho, jak malinký vlastně jsme, než když vám někdo vypráví o tom, že vesmír je nekonečnej.

Oukej, přestávám plácat. Cesta byla krásná. Pobřeží, moře, hory, ostrůvky, tunely, mosty. Všude bambus a zeleň, chvilkama hezky, chvilkama pod mrakem (nezávidim japonskejm rosničkám, protože tady předpovídat počasí musí bejt docela hustej úkol). Zvlášť jsem dával pozor, kdy budeme přejíždět Onaruto bridge, protože je prej proslulej tim, že se pod nim tvořej vodní víry. Jo, fakt tam byly, kdybych měl čas vystoupit a chvíli tam postát, tak asi vyfotim i nějakej docela velkej, takhle jsem nevyfotil žádnej. Ale byly tam. Fakt.

Jediný co se mi teda na japonsku nelíbilo, jsou ty malý města. U Osaky to člověk tak nějak chápe, že je to bordel... ale ty malý města jsou taky bordel, a to už vypadá podstatně hůř. Ikumi naštěstí vypadalo docela čistě a chválabohu, Tomoya mě vyslyšel.

Japonský pracovní nasazení

Přijel pro mě asi za 5 minut, mávnul na mě z auta, a první věc co řekl byla: "Odkud že vlastně jsi?"

Noo... fajn. Oznámil jsem teda, že jsem "Čeko de". Řekl nojo vlastně, ale stejně si myslim, že ví prd kde jsou nějaký čechy. Dojeli jsme k němu asi za 3 minuty, a cestou hrála nějaká mexická hudba. Tomu jsem se trochu smál, protože už jsem navyknul na místní podivný melodie. Je to docela typ, takovej hodnej strejda co se rád směje. Sotva jsme přijeli, tak mě vzal na prohlídku baráku (úplně nejtradičnější z tradičích japonskejch stylů co si dovedete představit.), řekl co a jak, ukázal mi, kde bude můj pokoj, dal mi tatami na kterejch budu spát... A prohlásil, že potřebuje zpátky do skleníku.

Řekl jsem, že půjdu s nim aby mi to tam ukázal, takže jsem vlastně vůbec nic nevybalil a hned jsme šli ještě na dvě hoďky pracovat. Teď je půl sedmý, asi před hodinkou odjel nakoupit, zatim tu neni, ale tvrdi, že večeře bude v sedm. To bych dost ocenil, jelikož jsem od rána ještě nic nejedl, na onigiri nebyl čas. Žádnou paní domu jsem nezpozoroval, tak je možný, že tu budem sami dva, i když přes tejden mu prej choděj pomáhat místní na brigádu. Jo a říkal, že chodí každej den do onsenu, tak na to se těšim.

Co dál

Zaprvý, díky všem za ty bezvadný ohlasy. Byl jsem trochu nervní jestli to vůbec někdo bude číst, nebo jestli to budu psát jenom pro maminku (na kterou bych se vykvák, žejo). Ale vypadá to, že vás to baví, a mě baví, že to někoho baví, takže se budu snažit psát o každý blbosti! (blbost na kterou jsem si teď vzpomněl: vedle nás v autě normálně frajer řídil s dítětem na klíně... na dálnici - safety first.)

Zadruhý, asi to ale nepůjde každej den, takže zvolim nějakej formát tejdenního napsání. A zaspamuju vám tim facebooky, nebojte.

Zatřetí, mám vás rát. Mějte se tam v Práglu a okolí fanfárově.