Jak jsem hledal jídlo

Po včerejším příletu a nalezení hotelu jsem se vydal na další průzkum okolí. Je tu vcelku teplo (v noci asi 16°), takže jsem se vynořil jen tak v triku a košili. Na ulici na mě všichni čučeli zpod zimních čepic, šál, bund a samozřejmě roušek. Byl jsem trochu hladný, takže jídlo bylo jasná volba. Nic studenýho nebylo v plánu, i když sámošky kde prodávali obenta a onigiri tu jsou na každým rohu (onigiri si asi koupím na zítra do busu). Po chvíli bloudění se přede mnou vynořil jakýsi komplex restaurací, arkád a obchůdků se vším možným. Mám tak trochu pocit, že celá Osaka se skládá jenom z arkád, restaurací a malejch sámošek. Zašel jsem se mrknout, všude spousty světel, reklam, zvuků. V Japonsku na vás pořád ze všech stran něco mluví.

"Drž se támhletoho když jedeš po těch pohyblivejch schodech."

"Tudy nechoď, musíš to obejít."

"Lístek si koupíš tady." a zdruhý strany hned: "tady si ten lístek označ."

"Vlak ti jede támhle."

Všechno vám oznamujou tyhle robotický hlasy, je to taková náhražka cedulí, což je dost užitečný, protože cedulím bych nerozuměl. V tomhle komplexu byly spousty restaurací, ale přišlo mi, že je všude docela frmol a chtěl jsem spíš něco komorního.

Jak se ze mě stal "Spidaman"

Vypadnul jsem teda a hledal něco malýho, nejlépe kde nebude moc lidí. Nakonec jsem našel místní malej "hanmadan" (jak mi oznámila obsluha). Je to z korejštiny a znamená to prej "park". fakt nevim proč - je to prostě malinkatej bar se spoustou stoliček, kde si kromě piva můžete dát i něco malýho k snědku. (nápis na těch modrejch vlaječkách je hiragana pro "hanmadan").

Do týhle vobludy jsem teda vlez, a zevnitř se hned ozvalo: IRASHAIMASEN. Japonci takhle vyřvávaj, když jim přijde do obchodu zákazník. U baru seděl jenom jeden týpek, a za pultem stály dvě holky. Hned po pár slovech mi bylo jasný, že uměj anglicky asi tak jako já japonsky. Objednal jsem si teda něco co bude "oishii" (dobrý) a očekával, co přede mnou přistane. Dostal jsem takový nakyslý fazolový výhonky jako předkrm, a docela slušně pálivý nudle. Pak mi paní domu ještě uvařila zeleninovou omeletu, a k tomu všemu samozřejmě japonský pivo, který chutalo spíš jako voda, ale kupodivu bylo silnější než jsou naše.

Celou dobu jsme se tak nějak snažili komunikovat. Nejdřív ztuha, ale po pátym pivu mi přišlo, že to docela jde. Na spoustu věcí z japonštiny jsem si vzpomněl, a zbytek jsem říkal fakt pomalu anglicky, a ta mladší servírka vypadala, že něčemu i rozumí. Na oplátku jsem jim přinesl ochutnat plzeň, kterou jsem si dovezl z Čech. Nadšení z ní nebyli, tvrdili, že je hodně hořká. No bodejť, je to pivo... Ale nehádal jsem se, jenom mě trochu mrzelo, že ten týpek u baru tu svojí sklenku ani nedopil.

Ve chvíli, kdy jsme začali zpívat karaoke mi došlo, že jsem asi trochu pod parou, ale všichni byli hrozně přátelský. Ptali se proč jsem přijel, a hned se rozhořela debata, že určitě proto abych se stal filmovou hvězdou. Na to ten týpek na baru řekl, že jsem určitě "Spidaman". Takže se ze mě stal Spidaman-chan. Docela klasika, první den v Japonsku a už mám svůj oblíbenej podnik. Musím se tam ještě stavit až pojedu zpátky.

Ósakajókóen

Docela ideální večer. Co na něm už tolik ideální nebylo - k mýmu fajnovýmu jetlagu se připojila ještě docela roztomilá kocovina. Ráno mě naštěstí vzbudil japončík co byl se mnou v hotelu na pokoji když vstával, jinak bych tam byl asi doteď. Došel jsem si na záchod. Důvod proč tohle zmiňuju je, že v Japonsku jsou skoro všude - I shit you not - vyhřejvaný záchodový prkýnka. Jasně, každej asi viděl samočistící, vyhřátý a prdel myjící prkýnko někde na videu, ale fakt jsem nečekal, že to bude standard. A musim říct, že docela příjemný.

Abych neodbočoval. Z hotelu ven, a hned do dalšího hotelu o dva baráky jinde. Check-in byl až v jednu, ale chlápek na recepci mi tam nechal kufry. Vyrazil jsem teda pekelně unavenej hnedka zase ven, sednul jsem na vlak směrem Ósakajókóen, což je takovej velkej park s hradem uprostřed města. Naštěstí bydlím hned u zastávky vlaku, kde je "loop line", teda vlak, kterej pořád dokola jezdí kolem centra, takže je skoro nemožný se ztratit. Na zemi na nádraží jsou naznačený kolečka, kam si máte stoupnout, protože tam budou dveře. Japonci tam fakt stojej ve dvojstupu seřazený jak vojáci, zařadil jsem se, ale vagón co u mě zastavil byl "women only". Chvíli jsem na to zíral, a pak nastoupil do nějakýho jinýho. Osacký úchyláci asi brečej.

Cestou městem jsem se nemohl zbavit pocitu, že je to prostě gigantický mraveniště. Jasně, to by asi člověk mohl říct o každým větším městě. Ale tohle je dohnaný do takovýho ad absurdum, že občas zůstává rozum stát. Je to jako by každý volný místo bylo něčim zaplněný, tady továrna, hned vedle ní a kousek i nad ní parkoviště, tady už začínaj bytovky, škola, bytovky, mekáč, silnice, malinkatej chodníček, silnice s pruhama úzkejma asi jako hodně úzkej pruh a takhle to jede pořád dokola. Nejde to moc vyfotit, asi je to potřeba vidět.

Když jsem dorazil do cílový stanice, vyrazilo mi to dech úplně naopak. Byl přede mnou ohromnej park, a v dálce takovej malej baráček. (fotka malýho baráčku bude níž). Dál už nechám asi mluvit fotky, stejně jsem toho napsal až moc. Bylo to nádherný. Odpoledne jsem se vrátil na hotel, a spal a spal. Zítra směr Ikumi. Ozvu se.