Jak jsme pracovali vol. 2

Čau loupežníci, dneska to bude takový napsání spíš plný sentimentálního zamyšlení a podobnejch plků. Hang in there.

Jo, ještě budu psát o rajčatění. Na začátku jsem teda prostříhával rajčata, prostříhat oba skleníky byla práce dobře na dva tejdny - ve dvou. Mezitim jsem občas pracoval i na jinejch zábavách, ale tohle bylo takový gró mojí práce. Rajčata začaly i dozrávat, takže ráno před stříháním bylo na mě, abych si vzal kbelíček a hezky po jednom sbíral. Každej den je jich zralejch víc, takže si myslim, že v blízký budoucnosti mi tohle ukousne podstatnou část mojí pracovní doby. Mezi ostatní věci co jsem si tu třeba taky zkusil bylo pokrejvání skleníku novou vrstvou izolace, sbírání uschlejch květů, strkání toho listí který jsem už ostříhal pod igelit, aby se tim ty rajčata pohnojily, a v neposlední řadě i oplodňování rajčat. To zní fakt divně, ale bylo to vlastně docela normální - jelikož hmyzáci, který tam Tomoya má moc nelítali, tak jsem tam chodil s takovou vibrační tyčkou a dloubal do kvítků aby pustily pyl. Toť asi vše o práci.

Jak jsem počítal zápory

Jako asi na všem, ani na týhle supr cestě nejsou jenom klady. Je jich spousta a určitě převážej všechny zápory, ale ve slabý chvilce zamyšlení jsem si začal dávat dohromady takovej malej list všeho špatnýho, co mě zatim potkalo. 

Za asi největší zápor by se dalo označit to, že jsem tu sám. Tim nemyslim jako že bych si sem někoho bral s sebou, měl jsem svý důvody proč jsem se na tuhle cestu chtěl vydat spíš sám. Jde spíš o to, že jsem doufal, že tady budou nějaký další WWOOFeři (což tak prej normálně bejvá). S nima by tu podle mě byla o dost uvolněnější atmosféra a víc srandy. Jasně, asi neni nejlepší roční období, ale doufat jsem mohl, žejo. Holky co sem choděj na brigádu si o pauzách povídaj japonsky a na mě spíš dlabou, takže si ráno řeknem "こんにちは" a odpoledne "お疲れ様でした" a tim to hasne.

Další blbá věc je tak trochu Tomoya. Mam ho rád, neni zlej - právě naopak, je dost hodnej. Ale nepřijde mi, že by měl velkej zájem na tom, abych se tady cejtil "jako doma". Myslim, že mě bere spíš jako pracovní sílu, která tady prostě je, a pro kterou musí vařit za to, že mu pomáhá. Abych nebyl nefér, tak dělá spoustu věcí navíc (chodíme do onsenu, půjčil mi v knihovně nějaký japonský filmy a občas z něj vypadne nějaká poznámka o tom, jak se tady chovat abych nebyl za úplnýho debila). Jen je pořád takovej dost uzavřenej, a já moc nevim, jak ho z tý ulity vytáhnout. Takže se po večeři snažim vyměnit si s nim pár vět, ale po chvíli to vzdám a většinou odswaguju do svýho pokoje. Možná za to může jazyková bariéra, která tu přece jenom je.

Do třetice a taky nakonec je tu fakt, že volnej čas tu prakticky neexistuje. Jedem tady podle docela přesnýho časovýho plánu - ráno v 7:15 snídaně, v 8 hurá do skleníku, tam makáme do půl čtvrtý (s dvouma pauzama) a pak je jakože ten "free time". Jenže bohužel hned v pět frčíme do onsenu, v sedm je večeře a pak už je tma, takže ven se moc lozit nedá. Chodim si teda po práci na tu hoďku a půl občas trochu pofelit po vsi, koupim si nějakou japonskou sůšu a kafe (teplý kafe v plechovce z automatu - wtf) v místnim obchůdku, sednu si na pláž a koukam na surfaře. Nic víc se tady moc dělat nedá. Jasně, volný dny mam taky, a začal jsem plánovat nějaký výlety stopem, takže se tohle snad překoná - vlastně si neni na co stěžovat, protože to je takovej normální pracovní den.

Jo a trochu mě teda nasralo, že tu byla jedna holka na návštěvě, která mi nabídla, že mě chvilku po Novym roce vezme na pár dní domů do Nagoyi kde má rodiče a budou tam slavit. Ptal jsem se teda Tomoyi, jestli si můžu vybrat 4 volný dny v řadě, když si je nebudu vybírat teď. Prohlásil ale, že po Novym roce je tu nejvíc práce a brigádnice si vzaly volno, takže mě tu potřebuje. Jasně, tu pomoc jsem mu slíbil a chápu to. Jen mě to mrzí, protože se přece jenom cejtim hlavně jako turista a po měsíci s rajčatama by mi změna prostředí na chvíli asi prospěla. Japonský pracovní nasazení je ale krutý, takže hurá rajčata!

Jak nebylo všechno tak černý

OK, vylil jsem si srdíčko. Všechno neni tak špatný jak by se mohlo z předchozí části zdát. To děvče co tu bylo na návštěvě bylo fajn, a mimo cesty do Nagoyi, která se teda konat nebude, mi říkala ať koukám přijet do Murota, což je město asi 40km dál na jih (asi 15000 obyvatel). Bydlí tam, a říkala, že mi všechno ukáže. Supr, originál japonskou průvodkyni jsem ještě neměl, tak se dozvim určitě zas něco novýho. Je tam nějaký geologický muzeum a skalní blbostě, takže vám je pečlivě nafotim.

Dobrý taky je, že sem docela často choděj návštěvy, takže je občas po večerech trochu srandy. Návštěvy většinou mluvěj docela obstojně anglicky, tak opakuju furt dokola tu samou báchorku odkud jsem a blabla... Ale nevadí, vždycky se dozvim něco novýho. Na práci si stěžovat nemůžu, neni to občas easy, ale aspoň chodim na tatami takovej příjemně utahanej. Jo a taky hubnu.

S Japonštinou už to je o dost míň bledý, hodně se ptám co věci znamenaj, o dost míň si jich zapamatuju, ale sunu se dopředu. Katakanu už docela dávam, takže se za chvíli asi vrhnu na ultimátní challenge - Kanji (Ahoj 2000+ prťavejch složitejch znamínek.) Taky jsem začal koukat na Digimony. Zpětně se směju, když pomyslim, že jsem jako malej vstával o víkendu kolem šestý ráno, jenom abych tohle moh zaníceně sledovat. Je to ale dětskej pořad, takže mluvěj pomalu a zřetelně a dá se tomu docela rozumět.

Jak tu byla párty

Včera tu Tomoya pořádal takovou menší párty, tak mě napadlo, že se o ní zmínim. Přišlo asi 6 lidí, včetně místního starosty, a hostina to byla fakt velká. Bohužel nemam fotky, protože než jsem si to stihnul vyfotit tak už dorazili hosti, a bylo mi takový blbý tam kolem nich běhat s foťákem a cvakat jídlo. Měli jsme "hot pot" na Japonskej způsob - to se dá na stůl přenosnej vařič, na něj se postaví hrnec s vařící vodou a do ní se házej různý mňamky, který si pak rovnou vytahujete a jíte je. Je to docela sranda vynález. Pak tam byla velká mísa se sushi, krevetkama v medu, tempurou z mořský vobludy, obalovanejma škeblema, chobotnicí a tak. Na to že jsem těmhle mořskejm výplodům nikdy moc neholdoval, tak mi tady začaly docela chutnat (lepší než bejt o hladu, žejo).
Taky se chci zmínit o dalšim japonskym zvyku, kterej mi přijde fakt dobrej. O ťukání skleničkama jsem už povídal, ale japonci si taky navzájem dolejvaj pití. Na stole jsou rozestavěný piva, lahve s vínem i tvrdšim alkoholem, a když si všimnete, že někdo dopíjí, tak mu šupky dolejete to co zrovna chce. Kdyby někomu zůstala prázdná sklenička, tak je to prej hodně neslušný. Docela vtipný, a jeikož si všichni povídali hlavně japonsky a jejich tempu jsem moc nestačil, tak jsem byl takovej pivní policajt, a všem furt dolejval. 

Pak přijel takovej mladej týpek, kterej byl hrozně zvědavej a furt se mě na něco vyptával. Anglicky neuměl skoro vůbec, takže jsme se domlouvali fakt pomalu, ale byla to docela sranda. Když zjistil odkud jsem, tak mě docela překvapil, protože na mě vybalil: "jojo, mam rád Baroše a Čecha, supr fotbalisti. Taky se mi moc líbí hudba od Smetany",  hned předváděl - ta taaa ta taaa ta taaa taaa... 

To jsem trochu čuměl, ale i celkově mě docela překvapilo, kolik toho o nás japonci vědí. Většinou vědi o rozdělení Československa (což je oproti třeba Americe dost pokrok), a znaj právě Smetanu nebo Dvořáka, protože ty melodie jsou tady docela populární.

Další supr zvyk (kterej je teda prej jenom v Kochi) je, že když se pije panák něčeho, tak se pije jenom z jedný skleničky. Dělá se to tak, že někdo někomu nalije panáka, ten druhej ho vypije, a hned nalije někomu dalšímu. Becherovka kterou jsem přivez tady všem zachutnala, takže ráno jsem se asi po čtyřech hodinách spánku vzbudil s docela kvalitní kocovinou a můj džob pro dnešní den byl zapichovat do země hnojivo, který smrdělo jak zdechlý ryby. Během pěti minut jsem tou sračkou byl pokrytej od hlavy až k patě. Velká lahůdka, zkuste to někdy.

Fotky - hrál jsem si trochu s nastaveníma svýho sweet novýho foťáku, takže pro vás mam jenom pár fotek ve stylu #jsemzasranejfotograf, až pojedu do Murota, tak budou třeba i nějaký věcný.

papiQ mucQ

Jak jsme sázeli česnek

K tomuhle mám malou poznámku - všichni jsou tu hrozně zimomřivý, a baráky nejsou vyhřejvaný nijak (jsou to většinou takový chajdy, takže nedržej teplo), choděj v mikinách když je krásnejch 20 stupňů, a furt na mě koukaj že mám tričko.