Jak jsem byl v Murotu

Čau vánočky, užívejte si svátky a pořádně spokojeně tloustněte (a taky se můžete opalovat podle toho co jsem slyšel), protože já hubnu za vás za všechny.

Posledně když jsem měl volno, vydal jsem se do Murota, což je vesnice na cípu tadytoho ostrova, ve který je taková geologická naučná stezka a spousta muzeí a tak. Je to autem tak třičtvrtě hodinky, a japonskej řidičák nevlastnim, protože neni proč a jsem dost nervózní z jejich jezdění vlevo (a Tomoya by mi stejně to jeho fáro určitě nepůjčil). Koumal jsem nad možností jet autobusem, ale nechtělo se mi utrácet, jedna cesta stojí skoro 4 kilča, takže nic moc. U snídaně mi Tomoya nadhodil, že hodně WWOOFerů mělo docela úspěch se stopovánim, a hned mi na papír napsal v kanji MUROTO PROSÍM, a na druhou stranu IKUMI PROSÍM abych se měl jak dostat zpátky.

Kej, za zkoušku nic nedáš. Šlapu teda takhle podél pobřeží, a když za mnou jede auto tak udělám otočku a vytasím ceduli. Nikdo nestavil, ale většinou na mě tak jako kroutili hlavou že se omlouvaj a ukazovali směrem do vnitrozemí. Proč to dělali mi došlo až když jsem došel do další vesnice, protože tam byla velká odbočka do Kochi town, což je místní okresní město. 98,9954% aut samozřejmě mířilo zrovna tam, takže jakmile jsem tuhle odbočku přešel, tak mi zastavilo asi hned druhý auto který projíždělo.

Nějakej hodnej děda-rybář v malym náklaďáčku mě vzal tak daleko, že jsem si řekl, že si zbytek dojdu, protože hodně těch věcí co tam jsou k vidění jsou po cestě. V Murotu je pak Geopark Center, muzeum ve kterým se dozvíte o místních tradicích, festivalech, geologii a taky o tom, proč je tohle místo vlastně tak unikátní. Asi všichni ví, že Japonsko je oblast s častým zemětřesením (pořád nic). Podsouvaj se tady pod sebe tektonický desky, a důsledek je, že Japonsko pořád roste. Dost mě překvapilo, že ta oblast kolem Murota vyroste prej každej rok skoro o 2 metry, což mi přijde jako docela mazec. Válí se tady teda spousta lávovejch kamenů a takovejch věcí. Not interesting, budou fotky.

K obědu jsem okoštoval místní restauraci, ve který jsem si sám od sebe a dobrovolně dal syrovou rybu. Byla to restaurace v areálu nějakýho místního onsenu, a vedle mě seděly takový babky co tam zřejmě byly na rekreaci. Jedna se na mě najednou otočí, podává mi takovej sladkej koláček a křičí na celou místnost "Dózo Dózo". Asi chtěla ukázat, že neni rasistka. Nebo jsem vypadal hladově. Nebo obojí.

Prošel jsem se teda až na Muroto cape, neboli cíp ostrova, pak už se začalo trochu smrákat, takže zpátky bus (měl jsem mega štěstí, denně jich tu jezdí 6 a já přišel na zastávku asi 5 minut před odjezdem). Japonský busy jsou vtipný, přijdete, a vezmete si lísteček s číslem. Vepředu nad řidičem je pak taková obrazovka, na který jsou všechny ty čísla, a postupně se vám připočítávaj peníze, podle toho jak daleko jedete, a platíte při výstupu. Jo a taky jsou tu všechny zastávky na znamení, protože to šetří čas.

Jak jsem byl v Murotu znovu

Jedna z věcí kterou jsem netušil je, že v Japonsku je pro skoro každou prefekturu (okres?) dost unikátní kultura, maj třeba svátky, který se slavěj jenom v jednom místě a o sto kiláků dál už třeba dělaj úplně něco jinýho. Taky jsou tu třeba sladkosti a různý pochutiny, který ochutnáte nebo koupíte většinou jenom v tý daný prefektuře (třeba zrovna Kochi je velrybářskej okres, velrybu ale asi jíst nebudu). Ta věc s podáváním panáků je taky unikátní jenom pro Kochi, a jinde se s ní nesetkáte. Proč to zmiňuju zjistíte. Iku mě pozvala 23. odpoledne na párty u ní doma, na kterou jsem si vyžebral volný odpoledne. Přidrandil jsem teda busem ke Geoparku, kde mě vyzvedla a vzala k sobě. Má takovej malej domeček, ale v japonsku je všechno dost kompaktní, takže to neni žádný mínus. Byly tam spousty jídla který jsme dlabali (dali mi ochutnat nějaký místní jídlo, který chutnalo skoro stejně jako guláš, tak za to jsem byl vděčnej a dlabal jsem hodně).

Byla tam Iku, její dvě kámošky, jedna z Tokia a jedna z Osaky, místní řezbář, týpek co jí ten dům pronajímá a ještě nějaká babča. Docela sranda, protože holky mluvily dost obstojně anglicky, a jedna z nich dokonce byla v Čechách, takže jsme měli o čem hovořit. Potom co jsme se najedli mi Iku povídá, že mi před pěti minutama ujel bus, ale že jdou ještě za místníma rybářema, a jestli chci, tak můžu jít taky, protože další bus jel až za 2 hodiny.

U rybářů se konala další hostina, tentokrát složená hlavně z ryb (divný). Popíjeli jsme pivko, pak někdo vytáhnul nihhonshu, a už se rozjela ta panáková soutěž. Každej mi teda cpal panáka za panákem, všichni koukali a říkali jak jsem "so strong at drinking" což si nemyslim, ale co si budem povídat, japonci nejsou žádný rekordmani. Než jsem se naděl tak byl čas jít na bus. Dost se mi ale nechtělo, takže jsem zavolal Tomoyovi a sdělil mu, že zůstanu přes noc, a ráno se dostavim před osmou ready na rajčata. Jeden z rybářů řekl, že můžu klidně zůstat u něj, takže supr. Hrozně se mi líbilo (a pořád dost líbí) jak jsou tady lidi fakt otevřený, ale o tom vám povim jindy. Odcházeli jsme tak kolem půlnoci, a s Iku jsem by domluvenej, že ráno vstanu v 5, půjdem se s kámoškama kouknout do přístavu na rybářský lodě, mrknem na krásnej japonskej východ slunce a pak mě hodí domů. Tak se i stalo, dokonce jsem se vzbudil bez kocoviny, což považuju za letošní kouzlo vánoc. Do Ikumi jsem dorazil ve třičtvrtě na osm, a na štědrej den nebyl žádnej lepší plán než trhat rajčata.

Vy si užijte krásnou vánoční blátivou atmosféru, ať vám ježíšek přinese nový ponožky a nezaduste se kapří kostí. Teď tady bude asi trochu napilno, takže se ozvu někdy v lednu.