Jak jsme chodili do onsenu

Oukej, čas na další napsáníčko. Dneska se chci věnovat našim pravidelným návštěvám místní lázně, neboli onsenu. Jelikož je Japonsko dost mladý a hodně tektonicky aktivní (zemětřesení zatim žádný), tak se tu nachází dost horkejch pramenů. Do jednoho z nich se každej den po práci vydáváme. Fotky z tohohle zážitku asi žádný nebudou, protože by to bylo dost nevhodný, ale můžu vám to aspoň popsat.

To si tam takhle přijdete, je to takovej hotýlek s lázní uvnitř. Tomoya byl tak hodnej, že za mě zatáhnul celej měsíc, takže mam permici. Vlezete dovnitř ke skříňkám, tam se sundáte hezky do Adama (chlapi a ženský zvlášť :( ale to záleží na onsenu, třeba v Osackejch hotelech bejvaly spojený), čapnete ručníka a valíte do lázně. Tam je spousta různě velkejch bazénů, vířivek, sauna, pára... V každym tom bazénku máte jinou teplotu, takže se můžete uvelebit tam, kde vám to zrovna přijde fajn. Nejdřív ale musíte šupky ke sprše která je u takovýho sedátka, tam si hačnete, namydlit, spláchnout a hurá na vyhřejvačku.

Celkově je to dost příjemná věc, ale trochu mi přijde, že mě tam japončíci trochu očumujou. Asi jsou zvědaví na evropský nářadí. No co, tak ať se mrknou, žejo.

Jak jsme si dlabali

Konečně se taky zmínim o jídle, na kterým si tady pošušňáváme. Tady bych asi moh napsat jenom: rejže. Nebylo by to daleko od pravdy, ale Tomoya naštěstí vaří fakt dobře, takže je to rejže na 1000 způsobů, a občas nudle. Divná mi akorát přijde rejže k snídani s houbovou polívkou, kterou máme skoro každej den, ale žaludek si zvyknul, tak asi pohoda. Za dobu co tu jsem šly dolů 4 kila, což mi taky přijde docela fajn.

Párkrát jsme byli i v restauraci, kde jsme jedli všechny možný věci (u fotek vám popíšu co je restaurace, a co je Tomoyovo). Měl tu totiž na návštěvě bejvalou spolužačku která nám byla pomáhat, jelikož brigádníci si vzali na pár dní volno. Takže jsme každej večer jezdili po různejch podnicích a koštovali. Nejdražší véča stála asi 6500 yenů (Tomoyovi jsem řekl, že si to zatáhnu sám), takže přes litránek, ale dost za to stála. Měli jsme jako předkrm různý sýry a jiný dobroty, pak nám na stůl přinesli takovou mořskou vobludu, že jsem tomu nevěřil.

Nikdy jsem nic takovýho nejedl, takže pro mě dost nová zkušenost. Oni si tam začali dlabat jak kdyby nic, a mě jenom upozornili, abych nejedl hlavu. Supr, zbytek byl naštěstí vypreparovanej, tak jsem se do toho taky pustil. Nebylo to zlý, chutnalo to jako něco mezi krevetou a chobotnicí, takže takový hodně žvejkavý rybokuře. Tu hlavu si pak odnesli a udělali nám z ní polívku, celou dobu na tom talíři byla teda spíš na ozdobu, což jsem moc neocenil, protože s hůlkama furt trochu bojuju, a trochu překážela. Navíc jsem měl pocit, že se na mě dost vyčítavě kouká.

Jo, Japonci nemíchaj jídlo, takže vám vždycky daj spoustu malejch talířků a vy si různě nabíráte co zrovna chcete. To mi nevadí, akorát u Tomoyi meju nádobí, takže čim míň talířků, tim míň práce. Na druhou stranu to beru jako trochu fair trade ve stylu "já vařim, ty myješ".
To by bylo jídlo... a co pití? Japonský pivo je drahý a nic moc, takže ho nepiju. Nihhonshu je docela dobrý, ale na normální víno to nemá, takže ho taky nepiju. Japonská whiska, kterou mi dal Tomoya ochutnat byla docela dobrá, ale tu si tady zas pravidelně nedopřávam. V automatech tady prodávaj tisíc druhů kafe, takže občas nějaký okoštuju, když se zrovna jdu projít a mam náladu. Jinak piju vodu - ta chutná jako voda.

Fotky, hurá - mějte se, doufám, že jste si užili Mikuláše. Tady žádnej nebyl, vánoce taky nebudou a tak. Tak snad udržim tradici a ztřískam se aspoň na novej rok.