Jak jsem se cyklil

Jelikož tu Zohar (ten WWOOFer z Izraele) strávil tejden, dostal jsem taky konečně volno. Rozhodl jsem se teda, že si půjčím kolo a půjdu se tady projet trochu po okolí. Po dotazu na nějaký pěkný místo mi Tomoya řekl, že když se vydám cestou stejně jako jezdíme do onsenu, tak se dá zahnout do nějaký přístavní vesničky, kde je to celkem pěkný. Hmmm, cesta k onsenu je celkem do kopce, tak jsem se trochu zapotil, nahoře si sundal mikinu, a pustil se zase sešupem dolů k přístavu. Zaděláno na solidní rýmičku by teda bylo. Pravda ale je, že to fakt bylo pěkný, párkrát jsem slezl z kola a vydal se různejma cestičkama, probádanejma i neprobádanejma. Někdy se mi otevřely docela pěkný výhledy.

Po pár fotkách jsem zjistil, že jsem si zapomněl paměťovku v počítači, a na interní paměť mýho super fotoaparatickýho kamaráda se vejde všehovšudy 9 fotek. Moc jich teda neni, ale zato jsou snad hezký.

Ty věci ve vodě jsou rybářský sítě

Jak jsem rýmoval a pracoval

Jo, rýmičku jsem si pořídil docela slušnou, a u Japonců se moc nenosí smrkání. Aspoň teda neni moc společenský smrkat jakože před někým, takže vždycky zabíham někam za roh nebo do pokoje. Jinak se Zoharem se pracovalo docela fajně, protože jsme měli vždycky sesbíráno ještě před první pauzou, a celkově jsme si u toho většinou mohli povídat, tak to tak nějak příjemnějc utíkalo. O to větší to byl šok když odjel, protože ten první den potom mi přišel dost nekonečnej. 

Jinak to tady utíká extrémně. Pořád mi přijde, že jsem tady tak druhej tejden.

Jak jsem jel do Kochi

Předevčírem mi bylo oznámeno, že po práci si Tomoya odfrčí do Kochi na noc, a že si mam dát obento a moc neremcat. Moc se mi nechtělo, tak jsem řekl, že chci teda jako do Kochi taky. Dost win-win situace, protože Tomoya se nemusel starat o to, že tady budu sám, a já se kouknul taky do města, a ještě navíc platil jenom cestu zpátky. Odjeli jsme teda kolem půl pátý odpol, stavili se v onsenu (Tomoya řekl: "10 minutes short", tak jsem za 10 minut vypadnul zas ven, jen abych po dvacetiminutovym čekání zjistil, že myslel "10 minutes shortER") do Kochi dorazili tak ve čtvrt na 8, a druhej den jsem měl volno, abych se dopolko mohl někde projít. Jen rychlý info, Kochi je hlavní město tohohle okresu, a má asi 700k obyvatel, takže taková o trochu menší Praha.

Večer po příjezdu Tomoya zmizel na svoje "setkání organickejch farmářů", a já se vydal hledat něco ke zdlábnutí. FAKT HODNĚ jsem si chtěl dát nějakej fast food, cestou jsme kolem pár projížděli, ale v mym okolí zřejmě všechny zbourali, nebo nevim (bydlel jsem v centru všech center města). Tak jsem tak bloumal, a nakonec zahlídnul malej bar, ve kterým stál "muž severoafrického vzezření". Zaplul jsem dovnitř v touze mluvit anglicky na někoho, kdo mi bude rozumět. Moc mi nerozuměl, ale udělal mi vepřový s bramborem, za což jsem ho miloval.

Seděly tam taky dvě Japonky, který si mě nejdřív moc nevšímaly, ale pak jsme se tak nějak improvizovaně dali do řeči (barman, Maročan, překládal). V japonsku můžete očekávat, že se vás v druhý větě zeptaj na věk. Nevim, proč je pro ně tak důležitý vědět, jak je kdo starej. Hraju s nima teda takovou hru, a nechávám je vždycky hádat. Jednou jedinkrát se někdo trefil, jinak mi tipujou klidně 32. Ale to se dá čekat, já jim zase kolikrát tipuju i o 10 let míň.

No, Japonek a Maročana jsem se teda po večeři zeptal, jestli je tu nějaký zajímavý místo pro návštěvu v noci. Ani jsem nemyslel nějakej bar nebo tak, klidně prostě park, ve kterým by se dalo projít. Hned ale začali vymejšlet nějakou noční zábavu, karaoke, kluby a tancování. Nakonec je napadlo, že někde poblíž je místo se spoustou malejch stánků, takový jakoby "tržiště" kam se dá zajít, dát si něco teplýho a posedět. Řekl jsem, že supr a chystal se jít, Maročan mi ještě nacpal vizitku. Japonky se ale zvedly se mnou, a odcházely taky. Na ulici zavolaly tágo (taxíky v Japonsku maj samootvírací dveře - wtf) a hned mě do něj nalifrovaly, jeli jsme asi tři minuty, a já vůbec netušil, co se děje. Nakonec nás vysadil před takovejma igelitovejma zástěnama. Nevypadalo to nijak honosně, a já koukal jak puk. Vlezli jsme dovnitř, a tam už byly ty stánky. Vůbec jsem nečekal, že ty Japonky půjdou se mnou, už vůbec, že vemou tágo a ještě ho za mě zaplatěj. Nakonec to ale bylo dobře, páč sám bych to nenašel ani náhodou. Tak jsem jim aspoň koupil pivo, přijde mi hezký takhle všeho nechat a jít s někym koho jste zrovna potkali prostě na beera.

Nerozuměli jsme si ani trochu, protože anglicky neuměly ani pozdravit. Maročan ale mezitim zavřel a přijel za náma, protože Japonky byly asi dost nervózní z našeho improvizovanýho dorozumívání a zavolali mu přes tu vizitku kterou mi dal. Po takovym malym občerstvení, nějakejch pivech a nihhonshu nám tohle "stánkový městečko" zavřeli. Japonky se omluvily a odkvačily domů chrnět, a já s Maročanem zamířil ještě do jakýhosi malinkýho baru. Tam barmani mluvili anglicky obstojně, a všechno je zajímalo, tak jsem tam zůstal asi do dvou a pil Jacky. Ráno kocovina slušná.

Noční řeka

Japonka a Maročan, Fíča lehce pod vlivem

Barmani, Fíča velmi pod vlivem

No co, bylo potřeba vstát a jít objevovat Kochi i ve dne. Měl jsem v plánu jít se podívat na hrad, a tak jsem taky učinil. Cestou jsem se podivoval spoustě věcí, třeba proč je tu sakra tolik kadeřnictví. Na některý otázky ale prostě odpověd asi nikdy nezjistíte. 

Jo, Japonský překlady do angličtiny občas nejsou úplně on point. Že se to stane u menu v restauraci docela chápu (pokud nějaký anglický menu mají, žejo), ale že se to docela pravidelně stává i u oficiálních textů, různejch map a cedulí, to už je trochu podezřelý. Google translator prostě rules the world.

Cestou k hradu jsem si všimnul baráku, kterej měl na sobě napsáno ohromnym písmem "EXCITING BOOK STORE". To mi přišlo docela vtipný, takže hurá dovnitř. Měli asi všechno kromě knih. Různý blbůstky jako byste našli ve "vše za 39", akorát dost na Japonskej způsob. Bylo mi teda hned jasný, že musim rychle pryč, jinak se nebudu mít za co vrátit do Ikumi. Nakonec jsem se rozhodl, že je to ok, pokud se jenom podívám, a nekoupim si NIC. Jelikož jsem si ale nevzal nic kolem krku a venku docela pofukovalo, rozhodl jsem se aspoň pro rukáv na krk (ten ještě uvidíte). Jinak tam měli třeba tohle:

Boob fondler 3000

Pistolka na vodu

Po týhle návštěvě už byl na programu jenom hrad, kterej byl dost pěknej, i ta prohlídka byla docela fajnová. Je to jedinej hrad v Japonsku, kde jsou všechny budovy původní (postaven 1611). Měli tam taky takovej příběh o rodu Yamauchi, kterej tam kdysi vládnul, a hlavně o dvou významnejch postavách - Yamauchi Kazutoyo a jeho ženě Chyio. V podstatě se jedná o to, že ta jeho žena byla hrozně moudrá a před bitvou u Sekigahary mu koupila koně aby moh ohromit generála, a pak mu ještě taky poradila, aby přeběhnul k druhý straně, protože ta měla o dost lepší šance. Jelikož byl taky moudrej a poslechnul jí, tak všichni žili šťastně až do smrti. Fotky tu:

Reportáž u hradního stánku, zaujalo mě, že ten mikrofon měl tvar zmrzliny.

Frája na tom svym přepychovym koni.

Palankýn, nevim, jestli to bylo úplně pohodlný

Můj novej nákrčník - podle mě swáž až za hrob.

Po hradu jsem pomalu vyrazil, protože jsem tušil, že cesta bude dlouhá. Taky byla, zpátky do Ikumi to trvalo skoro 4 hodiny (naštěstí jenom 1 přestup). Ráno zas rajčata.