Jak jsem byl zas v Murotu

Po návštěvě Kochi jsem tak nějak pracoval pořád dál. Už se to tady tak nějak slejvá, takže ani nevim jestli bych měl mít volno nebo ne, ale je mi to v celku fuk. Každopádně čas letí jako blázen a když to volno jó chci, tak si o něj vždycky můžu říct, jen si ho neberu o víkendu, protože to tu nejsou brigádnice. Ozvala se mi ale Iku s tím, že u ní v Murotu se pořádá jakási věc, kde budou pálit nějakou velkou hranici a že je to velkej event a že bych teda jako měl přijet. S tím bych problém neměl, ale byla zrovna sobota. Naštěstí je takový pálení hranice docela večerní věc, takže po práci jsem chytnul bus do Murota. S Iku jsme se dohodli, že mě ráno hodí zpátky do Ikumi, takže budu na rajčata ready.

Po další rozkodrcaný cestě teď už známym autobusem jsme se vydali autem k řečišti jakýsi místní řeky, která je teď zrovna z 80% vyschlá a tu hranici teda dělali v tom řečišti. Byl to docela dobrej ohníček, a docela dost lidí.

Byl jsem předem varován, že budu muset vypít mnoho alkoholu. I když jsem se snažil tak trochu odporovat, že ráno musím pracovat, nezabralo to. Naštěstí ale dost pili všichni, takže jsme si zase tak trochu rozumněli i beze slov (aspoň mi to tak přišlo). Když oheň začal dohořívat, dostali jsme všichni misku rámenu, taky bylo pořád dost piva a nihhonshu jakbysmet. Měli na to supr zařízení, vydlabanej bambusovej kmínek, ve kterym to nahřejvali u toho ohně, a pak to teplý rozlejvali do panáků, který byly taky vydlabaný z bambusu (takže docela dávky).

Pak tam taky začali u ohně rozpejkat i rejžový dortíky, tak jsem taky jeden ochutnal. Čekal jsem něco sladkýho, ale byl jsem dost zklamanej. Byla to prostě spečená rejže - nemastá, neslaná.

Mam dokonce místama i trochu rozmazanou paměť, ale to asi všichni tam. Klasicky se spousta lidí ptala, proč jsem přijel a blabla, ale na to už jsem zvyklej. Pak začaly kolovat řeči, že bych si měl najít nějakou Japonku, abych mohl zůstat, a že Japonky jsou nejlepší manželky. Byl jsem z toho humoru takovej nesvůj, o tom vám povím za chvilku.

Rejžový koláčky

Slezina

Přes noc jsem měl spát u Iku doma, ale bylo to docela daleko, a museli bychom si brát tágo, protože jsme oba byli docela opitý. Doprava teda docela složitá, ale pak nám jeden kluk (Hitoshi) se kterým jsem se tam trochu bavil nabídnul, že můžem oba přespat u nich doma, protože je to 5 minut chůze. Všichni jsou tady takhle hodný, a člověk prostě nemůže říct ne, protože oni na tom naprosto trvaj, a kdyby někdo odmítnul bez nějakýho důvodu, jenom že se mu prostě nechce, tak by je podle mě docela urazil. Šli jsme teda k nim, měli takovej giga barák s giga zahradou. Chvíli jsme tam ještě seděli, připravili si futony a poslali si ještě jednu whisku na dobrou noc (Táta od tý rodiny to tam u stolu docela roztomile zalomil). 

U Hitoshiho doma opracovávali dřevo

Jo, ten stolek se jmenuje "kotatsu", a je to supr vynález. Čouhá z něj takhle deka, a pod tim stolkem je malý ohřejvadlo, takže tam člověk zašoupne nohy a je krásně v teple. Dost se to hodí, protože baráky nejsou vyhřejvaný, žejo.

Takhle jsme si tam chrněli

Japonci a cizinci

Slíbil jsem, že vysvětlím, proč mi ten jejich humor o ženění v Japonsku přišel takovej divnej. Napřed bych sem ale chtěl zařadit takovej malej disclaimer: S lidma jsem tu nikdy nikde neměl v žádnym případě žádnej problém. Právě naopak (a myslim, že to bylo z toho jak píšu cejtit), všichni jsou naprosto neuvěřitelně obětaví a ochotný. Až se místama stydim za to, jak se občas lidi chovaj k turistům v Čechách.

Tak, to by bylo, a teď moje teorie. Myslim, že Japonci milujou turisty. Jsou hrozně vděčný za to, že někdo přijel, protože chce poznat jejich kulturu, ochutnat jejich víno, žrát jejich ryby a vidět všechny ty jejich divný věci. K tomu vám jsou strašně ochotný pomoct a dopřát vám co hrdlo ráčí. Taky ale jsou podle mě rádi, že potom co si užijete svoje, tak si zas sbalíte svoje saky paky a vypadnete tam, odkud jste přišli. Sehnat vízum do Japonska je dost problematická záležitost, protože abyste tu mohli zůstat, musíte dokázat, že máte něco, co žádnej Japonec nemůže udělat za vás (proto je tu tolik zahraničních učitelů angličtiny).

Jasně, vyjímky potvrzujou pravidlo, a určitě se tu najdou lidi, který se třeba v Japonsku oženili a žijou tu. Má to ale háček. I když tu jste a žijete a pracujete, tak vás Japonci nikdy nepřijmou úplně mezi sebe. Vždycky pro ně budete cizinec, a můžete se třeba stavět na hlavu (Jinými slovy můžete řepku vymaxovat na revered, ale zaseknete se na 11990 a dál ani prd). Dokonce tady maj termín "half-people", pro lidi, který maj míchaný rodiče. A dokonce ani ty děti nebudou nikdy kompletně "přijatý" mezi Japonce. Paralela s Harrym Potterem je jasná. Ale jak o tom tak přemejšlim, tak to zas tak divný neni. Kdyby se někdo nastěhoval do Chotouně, byl úplně bezproblémovej a žil tam třeba 20 let, tak to podle mě stejně bude "ten cizinec" (Stejně jako třeba já jsem "ten zkurvenej pražák", žejo).

Jak jsem objevoval Ikumi

Přijde mi, že na to jak je to tady mrňavý, tak se vždycky dá někam zabloudit a najít něco novýho. Začal jsem tady občas po práci trochu běhat, a vždycky se snažim vydat se někam jinam, nedávno jsem vyběhnul skoro až nahoru na horu, a někde v půl cesty jsem objevil takovej pěknej rybníček.

Jo, taky nám tu sněžilo. Bylo sice asi 12°, ale sněžilo. Na pozejtří máme sníh dokonce v předpovědi, tak to snad nebude moc dramatický, to ranní vstávání tady neni nic příjemnýho.

Můj čas už se ale pomalu chýlí ke konci, a za pár dnů se odhrcám zase do Osaky, a odtamtud už pak hurá zpátky do Čech. Těšim se na vás, vy plantážníci.