Od Melounů až po město duchů

Vítejte u mýho občasníku. Dneska to bude o jednom speciálním místě v Tokiu.  Byl jsem se tam projít, a dokonce si vzal mobil a hezky to tam natočil. Ke čtení si teda můžete tentokrát dopřát i audiovizuální zážitek. Ten, kdo mi jako první napíše do komentáře počet děvčat lákajících vás do nejbližšího maid café, tomu pošlu pohled.

Řeč bude o Akihabaře, Tokijským ráji anime a otaku kultury, moe, doujinshi a o tom jak se Akihabara vyvinula v místo kterým je dneska. Počtete si trochu i o tom, kdo jsou "hikikomori" a proč je to pro Japonsko větší a větší problém.

"Vole, co je sakra otaku, moe a doujinshi?" Slyším čtenáře nad 30 let mumlat si pod vousy, kterýma si zakrývají prohlubující se vrásky. 

Dobrá tedy, nejdřív si vysvětlíme několik pojmů, abyste se neztratili v džungli japonskejch názvů a slov který úplně nemají v češtině odpovídající překlad, protože dneska to na ně bude docela bohatý.

Slovníček

Manga/Anime:

To snad nemusím vysvětlovat ani staříkům, ne? Manga je jméno pro japonský komixy, Anime je označení pro animovanou tvorbu pocházející z Japonska. Jako vysvětlivku bych tady rád zmínil, že zatímco v Evropě/Americe se na komixy a animovanou tvorbu pohlíží z velký části pořád jako na něco "pro děti", v Japonsku je manga a anime naprosto běžnou součástí každodenní kultury, a rozhodně ne jenom pro děti. V restauracích běžně najdete knihovničku, kde si můžete během čekání na jídlo půjčit mangu a číst si (pokud se vaše Japonština stále nepohybuje na úrovni základní školy, žejo), ve vlaku běžně uvidíte lidi s manga komixem v ruce, nebo sledující nejnovější díly jejich oblíbenýho anime na mobilu.

Cosplay:

Cosplay je koníček, kdy se lidi převlíkají za postavy z jejich oblíbený mangy/anime/komixů/her. Cílem je vypadat postavě co nejpodobněji a lidi si většinou ty kostýmy sami šijou/vyrábějí.

  

Otaku:

V angličtině podle mě existujou tři slova, který mají k "Otaku" relativně blízko, a to "Weeb" a "Nerd/Geek", kdy obojí ale znamená trochu něco jinýho.

Weeb - Člověk ne z japonska posedlej japonskou kulturou, anime a mangou. Tenhle výraz je vyloženě anglickej a většina japonců ho ani nezná, protože poblázněný zápaďáci posedlí jejich kulturou tady upřímně nikoho moc nezajímaj.

Nerd/Geek - Tady už se dostáváme ke slovu, který by se do češtiny dalo volně přeložit jako "Šprt". V angličtině ale v poslední době slovo "Nerd" neoznačuje studenta vlezdoprdelku, ale všeobecně konzumenta popkultury, fanouška komixů, her...

Otaku je teda něco mezi. V japonsku se to slovo nepoužívá jen pro někoho kdo miluje anime, jak si spousta lidí na západě myslí, ale spíš pro někoho, kdo má prostě nějakou posedlost. Ta může bejt ať už v popkultuře, nebo ve vlacích, miniaturách, sbírání figurek, pokémoních kartiček (Zdravím Kubu Hojku), cosplay... A věřte mi, že v japonsku mít posedlost, znamená opravdu posedlost. Nemyslim si ale, že tady to slovo nese tak negativní konotaci jako když u nás o někom řeknete, že je weeb. 

Maid Café

Úplně normální kavárna. Kromě toho, že obsluha je oblečená ve stylu francouzské uklízečky, kočičky... Primárně tyhle kavárny najdete v okolí rušnejch míst, a nejvíc jsem jich zatím viděl právě v Akihabaře. Tenhle trend teďka dost umírá. Čtěte dál, a dozvíte se proč, hihi.

Moe:

Tady už se dostáváme k tý (pro nás) hůř pochopitelný části týhle kultury. Moe je označení pro postavu z fiktivního světa, ke který někdo cítí... "přitažlivost". Většinou si ten člověk teda takovou postavičku idealizuje a chová k ní takovou malou soukromou náklonnost. Dá se to teda považovat za jakousi jednostrannou pseudo-romanci (ne nutně sexuální).

Tenhle trend v Japonsku existuje od devadesátejch let, a je poháněnej hlavně tím, jak dobře "Moe" postavy prodávají merchandise. Pokud jste fanouškem anime, určitě jste se s nějakou moe postavou setkali.

Hentai:

A tady už je to sexuální - Hentai jako samostatný slovo znamená "zvrhlý, zvrácený, perverzní...". Jistě si teda dokážete domyslet, co je Hentai Manga/Anime.

Doujinshi:

Manga publikovaná na vlastní náklady, hodně často jako fan-fiction nějakýho existujícího produktu, a hodně často v žánru popsaném výše.

To je asi ze slovníčku všechno. Můžete se sem vracet, když narazíte na něco, čemu nerozumíte. Hikikomori popíšu jako samostatnou kapitolu.

Historie Akihabary

? - 1890 - požár

V letech dávných sloužila Akihabara jako brána do města Edo (Předtím, než se přejmenovalo na Tokio). Byl tu průchod mezi městem a severovýchodním Japonskem (Je to vtipný, když se podíváte na to, kde je Akihabara v Tokiu teď).

Díky týhle lokalitě to byla čtvrť obchodníků, řemeslníků, a sem tam nějakýho samuraje z nižší společenský třídy. V tý době v Edu docela často řádily požáry, a byl to relativně rozsáhlej problém. Jeden požár tady zaúřadoval v roce 1869 a místní se následně rozhodli postavit tu chrám. Ten chrám věnovali bohovi Akiba, který umí ovládat oheň. Ze čtvrti se tak postupně stala "Akihabara".

1890 - 1940 - Melouni

Po otevření vlakový stanice a zároveň díky blízkosti čtvrti k řece Kanda, která vede přímo do tokijský zátoky se v Akihabaře otevřelo tržiště s ovocem a zeleninou, v tý době byste tady žádný otaku asi ještě nepotkali, ale už jen ta geografická poloha vypovídá o tom, že Akihabara měla k obchodu vždycky blízko. Obchody se zeleninou už dneska v Akihabaře moc nenajdete, ale všechno o čem budu psát dál se tam pořád najít dá.

1940 - 1960 - Elektrické město

Během války se zájem o zeleninu trochu srovnal, ale zato v Japonsku enormně vzrostl zájem o jeden důležitej vynález, kterým je rádio. Všichni samozřejmě chtěli být informovaní o tom, co se s ohledem na vývoj konfliktu děje, a rádio sloužilo jako spolehlivej a rychlej zdroj informací. V Akihabaře se teda začaly objevovat obchody který prodávaly nejen celý rádia, ale taky nejrůznější součástky na jejich opravu.

Po válce, a během poválečné obnovy se tu prodej elektroniky udržel, jelikož rádio pořád zůstávalo hodně populární formou zábavy, a Akihabaře se začalo přezdívat "Denkigai" neboli "Elektrické město".

1960 - 1975 - Poválečná obnova

Po válce a během poválečné obnovy Akihabara prosperovala tak, jako asi nikdy předtím. K rádiům se přidaly televize, ledničky, rýžovary, mixéry a všechny možný jiný elektronický srandy který si dokážete představit. Japonci, kteří během obnovy byli v situaci kdy měli peníze navíc, jezdili utrácet do Akihabary za vybavení domácnosti, aby svým rodinám zajistili snažší a lepší život.

1976 - 1980 - TK-80

Ještě chvilku předtím, než se ve světě rozmohl fenomén sériově vyráběných osobních počítačů, se v Akihabaře objevil vynález společnosti NEC, pojmenovaný TK-80. Tenhle velmi jednoduchej předchůdce moderních počítačů se dal upravit na použití v mnoha odvětvích, ale NEC původně předpokládalo, že se jich moc neprodá, a cílili hlavně na inženýry novýho oboru informačních technologií. V Akihabaře měli otevřenej malej obchůdek kam lidi mohli přijít a řešit problémy nebo programovat svoje TK-80.

Jaký bylo ale jejich překvapení, když do obchodu začaly proudit davy studentů, účetních, ale i doktorů, kteří všichni chtěli s touhle věcičkou experimentovat.

Okolo obchodu se vytvořila celkem masivní komunita, a v okolí se začaly objevovat další a další obchody s náhradníma dílama, jinýma iteracema tohohle produktu a vůbec všemožnejma náhradníma součástkama pro elektroniku. A to ještě nedorazil software....

TK-80

1980 - 2019 - Otaku time

OK, možná, že tady ten časovej úsek je trochu šílenej. Minimálně když jsem to napsal, říkal jsem si "Tyvole 40 let?"

Ale jako jo, je to tak. Od doby co na počítače dorazil software, začal se samozřejmě koncentrovat v okolí Akihabary, zejména kvůli tomu jak blízko k výpočetní technice město mělo. K tomu se postupem času přidalo anime, a to hlavně takový, který tlačilo primárně merch. Pokémoní kartičky, figurky, plyšáci... Na to se postupně nabalily arkádový herny, již zmíněná moe kultura a s ní související merch, maid café, pornáče, sex shopy... A z Akihabary se tak stalo ultimátní centrum popkultury v Japonsku. Mezi tím vším ale pořád najdete ty starý dobrý obchody s elektronikou, součástkama, vysílačkama, autorádiama a tak podobně. Je to hlučný, přelidněný, barevný a minimálně na jednu procházku dost zajímavý.

2019 - 2022 - Město duchů (?)

V roce 2019 přišel COVID, a s ním i absolutní odliv turistů a cizinců z Japonska. Když říkám absolutní, myslím absolutní. Japonsko se na dva roky úplně zavřelo komukoliv, kdo nesehnal speciální výjimku (vím o tom svý, hihi). To byl určitě jeden z faktorů, kterej přispěl k tomu, že Akihabara je poslední dobou trochu... Vylidněná.

Vidím teď všechny moje oblíbené čtenáře, kteří si pustili na začatku video a teď nevěřícně kroutí hlavou a říkají "Kámo, vždyť se na tý ulici sotva hneš". A jako ano, teď co jsou turisti zpátky, Akihabara se začíná zase probouzet k životu. Nic to ale nemění na tom, že hodně budov kolem kterých procházím je zavřenejch a vyklizenejch. Z Akihabary se totiž hodně obchodů začalo přesouvat do jinejch části Tokia a víc se specializovat.

Jsi fanoušek Gundamu, Evangelionu a podobnejch anime? Jeď do Nakana.

Jsi holka co sleduje holčičí anime a hraje hry? Ikebukuro

A tak dále...

Jednou z dalších příčin je to, že žijeme v době Amazonu a next day delivery. Pokud teda chceš... Cokoliv, mužeš si to objednat a druhej den ti to dorazí hezky domů do schránky. Nemusíš kvůli tomu trávit půl hodiny ve vlaku a další hodinu se prodírat davem. Z toho důvodu taky spousta maid café zavírá. Jednoduše tam nechodí tolik lidí, a jelikož ten trh byl hodně přesycenej, všechny se bohužel neudrží.

Díky tomuhle vlastně vůbec nemusíte vycházet ven, žejo. Práci dneska díky COVIDu můžete dělat z domu, jídlo vám dovezou, oblíbenou mangu taky... No a rázem je z vás

Hikikomori

Jo, nebyl to úplně zvládnutej přechod od jednoho tématu k druhýmu, ale přijde mi, že jsou tyhle dvě věci dost propojený. Souvislost mezi nima teda nikdy nebyla plně prokázaná, ale panuje minimálně podezření že videohry a závislost na internetu tenhle trend podporují.

Hikikomori je označení pro lidi trpící "Akutní sociální izolací". Poprvý bylo tohle chování popsaný právě v Japonsku a je tu i nejlíp vědecky popsaný, ale případy se dneska objevují i jinde. Jde o lidi, kteří si prostě jednoho dne řekli, že už na to nemají, a přestali chodit ven. Nechodí do práce, do školy, bydlí většinou u svejch rodičů, kde žijou v jednom pokoji, a ten neopouštějí. Označení "hikikomori" si potom vysloužíte, pokud splňujete následující charakteristiky.

1. Tráví většinu každého dne doma 
2. Neudržuje žádná přátelství a sociální vztahy
3. Nedokáže ve společnosti normálně fungovat
4. Trvání minimálně 6 měsíců
5. Netrpí schizofrenii, bipolární poruchou

Problém je to primárně proto, že podle různejch odhadů počet těchhle lidí v Japonsku přesahuje jeden milion (říká se, že během COVIDu tohle číslo ještě narostlo). To je cca jedno procento populace, a velká zátěž na systém. Samozřejmě ale existuje hodně programů na pomoc, a s jedním z nich jsme se setkali na Okinavě.

Osobní historka

Na Okinawě jsme pár dní byli ubytovaní na ostrově Ishigaki v hezkým malým hotýlku. Jeden večer si Iku vyrazila na ryby a potkala tři kluky se kterýma se dala do řeči. Ukázalo se, že jsou to právě kluci, kteří dřív žili jako hikikomori. Dvěma z nich bylo kolem osmnácti, ale co mě překvapilo bylo, že poslednímu bylo kolem třinácti. Dali jsme se s nima do řeči, a dozvěděli jsme se, že odjeli právě na Ishigaki jako součást programu pro začlenění se zpátky do společnosti. Jeden z nich si ten program dokonce našel sám, protože chápal, že takhle to nejde dlouhodobě. Dostali se teda k náhradní rodině v Ishigaki a dělali různý brigády, a postupně se učili tak, aby po ukončení programu mohli začít normálně pracovat. Hodně štěstí, kluci.

Kyoto

My jsme se byli podívat v Kyotu, a stihli jsme to dokonce ještě předtím, než se Japonsko otevřelo turistům. Různý jiný věci jsme taky dělali. Tady jsou fotky:

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

Haiku

Sluníčko svítí

Život za okny běží

Zůstanu doma

Engrish

  

  

  

  

Díky, zas jindy!

Odpadky v Japonsku

Zdravím vás, přátelé. Jo, čtete to správně. Dneska si budeme povídat o odpadcích. Dal jsem si trochu pauzu, a přišlo mi, že nejlepší způsob jak se vám odvděčit za trpělivost je napsat vám o třídění odpadu. Pauzu jsem si dal hlavně proto, že jsme jeli na Okinawu a měl jsem s sebou jenom pracovní počítač s VPN která mě sem nepustila, ale taky proto, že jsem byl na Okinawě a nechtělo se mi úplně psát na blog. Fotky budou klasicky na konci, tentokrát i s nějakým krátkým popisem.

Úvodní prohlášení

Japonsko je, co se čistoty týče, extrémně uklizená země. Na ulici si málokdy všimnete pohozenejch odpadků nebo vajglů, a odpadky který na ulici jsou, jsou většinou jenom ty, který jsou organizovaný ke svozu. (EDIT: Tenhle víkend jsem byl v sobotu trochu zakalit v Shibuyi, a musim aspoň částečně tohle tvrzení vzít zpátky, protože tam byl teda pěknej bordel na ulici, ale taky byla neděle 6 ráno, takže úklidová četa nejspíš ještě nenastoupila.) Na druhou stranu je tu i pár nepříjemností, nebo věcí, na který z Evropy nejsem zvyklej. Když jsem se o to zajímal, zjistil jsem, že některý ty důvody proč to tak je jsou docela překvapivý a občas docela smutný. Pojďme se do toho teda pustit, slibuju, že to nebude tak nezajímavý jak si možná představujete - uděláme si z toho takovou malou kriminálku.

Japonsko miluje plasty

No, tohle je trochu slabý slovo. Japonsko je plastama naprosto posedlý. Obzvlášť pro někoho z Evropy, kdo je čím dál tím zvyklejší na papírový sáčky, kelímky a (debilní) brčka, látkový tašky a síťový pytlíky na pečivo. V Japonsku je naprosto obvyklý, že najdete v obchodě banán nebo pomeranč zabalenej do třech vrstev nějakýho plastu:

Kdyby tak tohle ovoce mělo nějakej... přírodní obal...?

Japonsko je hned po Americe druhej největší konzument plastů na světě, a 68% všech plastů co se tu vyprodukuje jsou právě různý obaly. Třeba když si koupíte jakýkoliv sladkosti, tak většinou každej kousek v tom plastovým pytlíku je ještě dál zabalenej v dalším plastovým pytlíku. Nejdřív si povíme proč to tak je, a potom jak se tady s těma odpadkama teda vypořádávají, jo?

Důvod 1: Omotenashi

Omotenashi by se dalo zhruba přeložit jako "pohostinnost" nebo "zákaznický servis". V podstatě se producent čehokoliv chce ujistit, že si kupujete bezchybnej produkt. No a zabalením každýho kousku zvlášť se snižuje šance, že se ten produkt nějak znečistí, potluče, rozteče nebo jinak zhnusní. Navíc ty věci zabalený zvlášť působí víc... "Exkluzivně".

Důvod 2: Vlhko

Druhej důvod je že je tu hodně vlhkej vzduch, a v takovým prostředí se jednoduše šíří různý plísně a jiný hnusy, takže to slouží i pro ochranu zboží, které by jinak jednoduše "podlehlo zkáze".

Důvod 3: Někdo tu otrávil sladkosti pro děti kyanidem ... wait what?

Určitě jste si nemysleli, že bych zůstal u normálních a jednoduše pochopitelnejch témat, žejo? Říkal jsem vám, že z toho bude trochu kriminálka.

V osmdesátejch letech tady v Japonsku řádil takovej gang trochu jako z Batmana.

V roce 1984 několik maskovanejch týpků uneslo z jeho domu (konkrétně prý přímo z vany) ředitele společnosti Glico. Glico je multimiliardovej konglomerát a výrobce sladkostí, asi nejznámější pro moje oblíbený Pocky.

                             

Moje mladší a krásnější já, který neumí zvednout tu správnou nohu

Když to policie začala vyšetřovat, našla v telefonní budce poblíž místa žádost o výkupný 4.3 milionu dolarů a pár zlatejch cihel, jenom pro jistotu. Po dvou dnech se ale řediteli podařilo utýct (nebo ho pustili..?), veřejnost si oddychla, všichni si mysleli že únosce najdou a tím to skončí.

Tím to jen začalo.

O tři týdny později dostaly noviny napříč Japonskem zvláštní dopisy:

"Hloupým policajtům. Jak moc hloupí jste? Kdybyste byli profíci, tak nás chytíte. Budeme vám muset dát nápovědu..." Následoval výčet nápověd pro policii:

- Auto ve kterým utekli bylo šedivý

- Jídlo si koupili v supermarketu "Daisei"

A tak dále a tak dále. Následně se zamysleli nad tím, jestli by neměli příště unést šéfa policie. Noviny dopisy samozřejmě otiskly, a otiskly během příštích měsíců i nespočet dalších, opět plnejch nápověd a zesměšňování policie. Podpis pod dopisy byl - "Záhadný muž 21 obličejů".

V některých dopisech se odkazovali i na potenciální další zločiny, které by mohli spáchat, až v půlce května noviny dostali dopis, že několik balení sladkostí od firmy Glico bylo otráveno kyanidem. Které? To neřekli.

Glico okamžitě stáhlo veškerý sladkosti a otestovalo je na přítomnost kyanidu, která byla negativní. Samozřejmě si ale umíte představit, co to i přesto udělalo s jejich reputací. Všichni téměř okamžitě začali firmu bojkotovat a báli se od ní cokoliv koupit - došlo to tak daleko, že Glico muselo propustit 1000 zaměstnanců.

Muž 21 obličejů mezitím dál provokoval policii, vyžadoval obří výkupný který si nikdy nikdo nevyzvedl a dál psali dopisy v Osackým dialektu, téměř s humorným nádechem.

Nakonec poslali dopis, ve kterým slíbili, že Glico nechávají na pokoji, protože v jejich skupině je i čtyřletý dítě co si chce nějaké sladkosti od Glica občas užít..

Ale tím to taky neskončilo.

V září dostala dopis jiná společnost - Morinaga, s žádostí o 400 000 Dolarů. Když odmítli, přišel další dopis:

"Maminkám v celém Japonsku:

Na podzim, kdy jsou chutě silné, jsou sladkosti opravdu vynikající.

Když si vzpomenete na sladkosti - je to Morinaga.

Přidali jsme k nim zvláštní příchuť.

Chuť kyanidu draselného je trochu hořká.

Nezpůsobuje zubní kaz, takže sladkosti můžete koupit svým dětem.

Na tyto hořké sladkosti jsme připojili upozornění, že obsahují jed. 

Do obchodů od Hakaty po Tokio jsme umístili dvacet krabic."

Jo, našli je. Jo, byl v nich kyanid. V každý krabici s jedem byl i vzkaz "Pozor, obsahuje jed. Když to sníte, umřete."

Mňamky od Morinagy

Následovala spousta dalších dopisů s výhružkama, zesměšňováním, žádostmi o výkupný a podobně. Jednu dobu prej bylo v Japonsku mluvit o muži 21 tváří stejně běžný jako bavit se o počasí. V Srpnu 1985 se ale šéf prefekturální policie, kterej si dával za vinu že je nedokázali dopadnout, polil kerosinem a zapálil.

Následoval poslední dopis, ve kterým zmínili, že končí. Od tý doby žádnej nepřišel, a nic dalšího se nestalo.

Policie prošetřila 125 000 lidí, nikdy nedokázala nikoho usvědčit.

V roce 2000 případ museli opustit, protože už by je nemohli soudit.

No, s odpadkama to má společný to, že PREJ kvůli tomu balej teď každej kousek zvlášť, aby bylo těžší je případně otrávit. Aspoň mi to říkala Iku.

Jak se v Japonsku třídí

Trochu speciálně, hlavně v každý prefektuře jinak. V Tokiu je to docela jednoduchý, třídění se dělí na:

- Sklo

- Plastový lahve

- Plechovky

- Všechno ostatní, co se dá spálit

Japonsko se pyšní tím, že se tu "Recykluje" 84% plastovýho odpadu. Z toho ale 70% je tzv. "Termální recyklace" - prostě se to spálí pro energii. 23% se potom recykluje pro další použití.

V jiných prefekturách se ale třídí jinak, jsou tu i místa, kde se odpadky dělí do 27 kategorií, což musí bejt teda při svozu pěkná sranda.

Jak v Japonsku funguje svoz

V našem baráku docela jednoduše. Máme dole místnost, kam můžeme kdykoliv odložit naše vytříděný odpady a svoz si je posbírá. není to tak ale všude. Na většině míst jsou "Svozový dny" (tuším, že je to Středa a Sobota), kdy se odpadky vynesou ven a urovnají pod síť aby je neroztahali ptáci. Pokud v takovýmhle místě bydlíte, automaticky se stáváte členem Gomi Toban, kde jste občas na "Odpadkový patrole", a je vaše zodpovědnost, že jsou odpadky správně roztříděný a připravený. Není nic neobvyklýho po svozovým dni v Japonsku jít po ulici, a najít pytel s lístečkem - "Špatně roztříděno, prosím, vemte si to zpátky a připravte na příště".

Tohle starání se o svoje okolí se mi dost líbí. Ve čtvrtích, kde je opravdu rušno, většinou zaměstnanci místních obchodů ráno uklízí před svýma obchodama, a jednou za měsíc pořádají větší úklidovou akci. Pramení to z jedný věci, která se mi líbí extrémně. V Japonsku nejsou na školách uklízeči. Už od mala je někdo ve třídě vždycky zodpovědnej za to, že např. po obědě je všechno nádobí správně roztříděný a transportovaný zpátky do kuchyně (V Japonsku se ve škole jí ve třídě namísto v jídelně). Po obědě se pak celá třída sebere, a třídu si uklidí. Pokud teda děláš bordel, přiděláváš práci nejenom sobě, ale i spolužákům. Pro anglicky mluvící který by chtěli vědět víc doporučuju tohle video.

Odpadky připravený ke svozu

Proč v Japonsku nejsou koše?

Aha, vítejte u další epizody CIS Tokyo. Jedna z prvních věcí, která vás v Japonsku zákonitě překvapí když sem přijedete - nikde tu nejsou odpadkový koše. Sem tam nějakej objevíte před vchodem do stanice vlaku, ale nikdy ne uvnitř. Na ulici taky moc košů nenajdete, a tak vám většinou nezbyde nic jinýho, než si svoje lahve a obaly od Kit Katu vzít domů, a hezky si je roztřídit.

Proč to tak ale je?

Možná jste už někdy slyšeli o sektě Oum Shinrikyou (Nejvyšší pravda). Založil jí týpek jménem Shoko Asahara, a původně začala jako jógová a meditační studie. V roce 1989 získala oficiálně status náboženský organizace a začala přitahovat čím dál víc lidí.

Už od začátku je provázela určitá míra kontroverze, ale minimálně je nikdo nespojoval se závažnejma zločinama. Svoje teorie propagovali pomocí mangy a anime, a snažili se přilákat přívržence. Po roce 89 se ale začaly množit případy svědectví o držení členů proti jejich vůli, nucení členů k placení příspěvků pro financování a dokonce vraždě jednoho člena který se pokusil v únoru 1989 odejít.

V říjnu 1989 potom Tsutsumi Sakamoto - právník, kterej se soustředil na případy týkající se kultů, hrozil žalobou která je mohla potenciálně zbankrotovat. Natočil interview s japonskou televizí, která ale potom tohle interview potají ukázala členům Oum Shinrikyou a v podstatě u nich Sakamota inkriminovala. Sakamoto, jeho žena a dítě následující měsíc zmizeli. Našli se až v roce 1995 po dalších událostech, a usvědčený z jejich vraždy byli právě členové Oum Shinrikyou.

Kdokoliv se teda odvážil jít proti tomuhle kultu, byl v docela solidním nebezpečí. Na druhou stranu kult pořád nabíral na popularitě, měl členy téměř ve všech sférách života a Shoko Asahara vystupoval v televizi, setkal se s Dalajlamou a měl téměř neomezený množství peněz. Snažil se dostat do Japonský vlády, ale nedostal moc hlasů a nakonec selhal. Nicméně uvnitř sekty i mimo ní budoval solidní kult osobnosti, a odstraňoval kohokoliv kdo šel proti němu.

V roce 1994 jeho kult vypustil nervovej plyn Sarin ve městě Matsumoto v Naganu (fotky z Matsumota v předchozích příspěvcích). Udělali to poblíž domů soudců, který hrozili že kult potopí v nadcházející žalobě. 8 lidí zemřelo, 500 bylo zraněnejch, ale kult se prozatím nepodařilo usvědčit. 

Byli nicméně v silným podezření, a chystaly se domovní prohlídky. Bohužel měl kult ale členy i na docela vysokejch místech, takže je někdo varoval. Aby odvedli policejní pozornost, vypustili 20. Března 1995 sarin v Tokijským Metru během ranní špičky. 13 lidí zemřelo, 54 bylo vážně zraněno a celkem se odhaduje že útoky mohly zranit až 1000 lidí. Pytlíky se sarinem dali do odpadkovejch košů, nebo je propíchli deštníkama na podlaze metra.

Tím to pro kult skončilo, skoro 125 lidí bylo zatčeno včetne Asahary, kterej byl spolu s dalšíma členama odsouzenej k trestu smrti a v roce 2018 popraven.

Na internetu najdete spoustu dokumentů který jdou do víc detailů. Já koukal na tenhle.

V Japonsku teda nenajdete na ulici moc košů, a tohle je ten hlavní důvod. Já si pamatuju útoky v moskevským metru, po kterejch Praha zřídila ty úžasný koše v metru, jeden asi za milion, který "Prej" odolaj bombě. Jsem rád, že to nikdo nezkoušel a doufám, že to nikdo ani zkoušet nebude.

Okinawa

Zakončíme to na veselejší notu, co říkáte? Tady jsou fotky z Okinawy. Strávili jsme tam skoro dva tejdny na ostrovech Ishigaki a Iriomote. Byla to sranda, šnorchlovali jsme, pili, jezdili na kanoích, plavali v řece, pili, jedli místní jídlo, pili, hráli šipky a tak.

Oba ostrovy jsou už fakt daleko od Japonska (vlastně jen pár stovek kilometrů od Tchaj-wanu) a dost na jihu, takže tam bylo vedro a pěkná džungle. Zájemcům doporučuju google mapy.

Ishigaki má asi 20 000 obyvatel, a Iriomote asi 2 000 - Na japonský poměry teda takový vesnice. Celej ostrov Iriomote je potom přírodní rezervace kde žije i pár endemitů, třeba jako tahle based kočička:

My jsme je bohužel neviděli, ale výlet jsme si jaksepatří užili. Jen jsem si neustále zapomínal koupit vodotěsnej obal na mobil, takže nemám žádný fotky ze šnorchlování. Na druhou stranu jsem se nestaral o natáčení, ale o potápění, a byla to o to větší zábava. Našli jsme Nema.

Taky nás díky tomuhle výletu minul jeden z největších tajfunů v historii měření, kterej se severně od nás přehnal přes moře a narval to do Kyushuu. Teď už tajfunová sezóna končí, tak si myslím, že další nebude. Měl jsem takový morbidní přání aspoň nějakej malinkej zažít, ale možná je dobře, že se mi to nesplnilo. Nejspíš se mi to ale asi někdy během mýho žití někdy povede. No nic, fotky zde.

Haiku

Zločin a plasty

Nikdo nehledá stopy

ve slupkách kiwi

... nevim, nic moc mě nenapadalo, sorry.

Engrish