Odpadky v Japonsku

Zdravím vás, přátelé. Jo, čtete to správně. Dneska si budeme povídat o odpadcích. Dal jsem si trochu pauzu, a přišlo mi, že nejlepší způsob jak se vám odvděčit za trpělivost je napsat vám o třídění odpadu. Pauzu jsem si dal hlavně proto, že jsme jeli na Okinawu a měl jsem s sebou jenom pracovní počítač s VPN která mě sem nepustila, ale taky proto, že jsem byl na Okinawě a nechtělo se mi úplně psát na blog. Fotky budou klasicky na konci, tentokrát i s nějakým krátkým popisem.

Úvodní prohlášení

Japonsko je, co se čistoty týče, extrémně uklizená země. Na ulici si málokdy všimnete pohozenejch odpadků nebo vajglů, a odpadky který na ulici jsou, jsou většinou jenom ty, který jsou organizovaný ke svozu. (EDIT: Tenhle víkend jsem byl v sobotu trochu zakalit v Shibuyi, a musim aspoň částečně tohle tvrzení vzít zpátky, protože tam byl teda pěknej bordel na ulici, ale taky byla neděle 6 ráno, takže úklidová četa nejspíš ještě nenastoupila.) Na druhou stranu je tu i pár nepříjemností, nebo věcí, na který z Evropy nejsem zvyklej. Když jsem se o to zajímal, zjistil jsem, že některý ty důvody proč to tak je jsou docela překvapivý a občas docela smutný. Pojďme se do toho teda pustit, slibuju, že to nebude tak nezajímavý jak si možná představujete - uděláme si z toho takovou malou kriminálku.

Japonsko miluje plasty

No, tohle je trochu slabý slovo. Japonsko je plastama naprosto posedlý. Obzvlášť pro někoho z Evropy, kdo je čím dál tím zvyklejší na papírový sáčky, kelímky a (debilní) brčka, látkový tašky a síťový pytlíky na pečivo. V Japonsku je naprosto obvyklý, že najdete v obchodě banán nebo pomeranč zabalenej do třech vrstev nějakýho plastu:

Kdyby tak tohle ovoce mělo nějakej... přírodní obal...?

Japonsko je hned po Americe druhej největší konzument plastů na světě, a 68% všech plastů co se tu vyprodukuje jsou právě různý obaly. Třeba když si koupíte jakýkoliv sladkosti, tak většinou každej kousek v tom plastovým pytlíku je ještě dál zabalenej v dalším plastovým pytlíku. Nejdřív si povíme proč to tak je, a potom jak se tady s těma odpadkama teda vypořádávají, jo?

Důvod 1: Omotenashi

Omotenashi by se dalo zhruba přeložit jako "pohostinnost" nebo "zákaznický servis". V podstatě se producent čehokoliv chce ujistit, že si kupujete bezchybnej produkt. No a zabalením každýho kousku zvlášť se snižuje šance, že se ten produkt nějak znečistí, potluče, rozteče nebo jinak zhnusní. Navíc ty věci zabalený zvlášť působí víc... "Exkluzivně".

Důvod 2: Vlhko

Druhej důvod je že je tu hodně vlhkej vzduch, a v takovým prostředí se jednoduše šíří různý plísně a jiný hnusy, takže to slouží i pro ochranu zboží, které by jinak jednoduše "podlehlo zkáze".

Důvod 3: Někdo tu otrávil sladkosti pro děti kyanidem ... wait what?

Určitě jste si nemysleli, že bych zůstal u normálních a jednoduše pochopitelnejch témat, žejo? Říkal jsem vám, že z toho bude trochu kriminálka.

V osmdesátejch letech tady v Japonsku řádil takovej gang trochu jako z Batmana.

V roce 1984 několik maskovanejch týpků uneslo z jeho domu (konkrétně prý přímo z vany) ředitele společnosti Glico. Glico je multimiliardovej konglomerát a výrobce sladkostí, asi nejznámější pro moje oblíbený Pocky.

Moje mladší a krásnější já, který neumí zvednout tu správnou nohu

Když to policie začala vyšetřovat, našla v telefonní budce poblíž místa žádost o výkupný 4.3 milionu dolarů a pár zlatejch cihel, jenom pro jistotu. Po dvou dnech se ale řediteli podařilo utýct (nebo ho pustili..?), veřejnost si oddychla, všichni si mysleli že únosce najdou a tím to skončí.

Tím to jen začalo.

O tři týdny později dostaly noviny napříč Japonskem zvláštní dopisy:

"Hloupým policajtům. Jak moc hloupí jste? Kdybyste byli profíci, tak nás chytíte. Budeme vám muset dát nápovědu..." Následoval výčet nápověd pro policii:

- Auto ve kterým utekli bylo šedivý

- Jídlo si koupili v supermarketu "Daisei"

A tak dále a tak dále. Následně se zamysleli nad tím, jestli by neměli příště unést šéfa policie. Noviny dopisy samozřejmě otiskly, a otiskly během příštích měsíců i nespočet dalších, opět plnejch nápověd a zesměšňování policie. Podpis pod dopisy byl - "Záhadný muž 21 obličejů".

V některých dopisech se odkazovali i na potenciální další zločiny, které by mohli spáchat, až v půlce května noviny dostali dopis, že několik balení sladkostí od firmy Glico bylo otráveno kyanidem. Které? To neřekli.

Glico okamžitě stáhlo veškerý sladkosti a otestovalo je na přítomnost kyanidu, která byla negativní. Samozřejmě si ale umíte představit, co to i přesto udělalo s jejich reputací. Všichni téměř okamžitě začali firmu bojkotovat a báli se od ní cokoliv koupit - došlo to tak daleko, že Glico muselo propustit 1000 zaměstnanců.

Muž 21 obličejů mezitím dál provokoval policii, vyžadoval obří výkupný který si nikdy nikdo nevyzvedl a dál psali dopisy v Osackým dialektu, téměř s humorným nádechem.

Nakonec poslali dopis, ve kterým slíbili, že Glico nechávají na pokoji, protože v jejich skupině je i čtyřletý dítě co si chce nějaké sladkosti od Glica občas užít..

Ale tím to taky neskončilo.

V září dostala dopis jiná společnost - Morinaga, s žádostí o 400 000 Dolarů. Když odmítli, přišel další dopis:

"Maminkám v celém Japonsku:

Na podzim, kdy jsou chutě silné, jsou sladkosti opravdu vynikající.

Když si vzpomenete na sladkosti - je to Morinaga.

Přidali jsme k nim zvláštní příchuť.

Chuť kyanidu draselného je trochu hořká.

Nezpůsobuje zubní kaz, takže sladkosti můžete koupit svým dětem.

Na tyto hořké sladkosti jsme připojili upozornění, že obsahují jed.

Do obchodů od Hakaty po Tokio jsme umístili dvacet krabic."

Jo, našli je. Jo, byl v nich kyanid. V každý krabici s jedem byl i vzkaz "Pozor, obsahuje jed. Když to sníte, umřete."

Mňamky od Morinagy

Následovala spousta dalších dopisů s výhružkama, zesměšňováním, žádostmi o výkupný a podobně. Jednu dobu prej bylo v Japonsku mluvit o muži 21 tváří stejně běžný jako bavit se o počasí. V Srpnu 1985 se ale šéf prefekturální policie, kterej si dával za vinu že je nedokázali dopadnout, polil kerosinem a zapálil.

Následoval poslední dopis, ve kterým zmínili, že končí. Od tý doby žádnej nepřišel, a nic dalšího se nestalo.

Policie prošetřila 125 000 lidí, nikdy nedokázala nikoho usvědčit.

V roce 2000 případ museli opustit, protože už by je nemohli soudit.

No, s odpadkama to má společný to, že PREJ kvůli tomu balej teď každej kousek zvlášť, aby bylo těžší je případně otrávit. Aspoň mi to říkala Iku.

Jak se v Japonsku třídí

Trochu speciálně, hlavně v každý prefektuře jinak. V Tokiu je to docela jednoduchý, třídění se dělí na:

- Sklo

- Plastový lahve

- Plechovky

- Všechno ostatní, co se dá spálit

Japonsko se pyšní tím, že se tu "Recykluje" 84% plastovýho odpadu. Z toho ale 70% je tzv. "Termální recyklace" - prostě se to spálí pro energii. 23% se potom recykluje pro další použití.

V jiných prefekturách se ale třídí jinak, jsou tu i místa, kde se odpadky dělí do 27 kategorií, což musí bejt teda při svozu pěkná sranda.

Jak v Japonsku funguje svoz

V našem baráku docela jednoduše. Máme dole místnost, kam můžeme kdykoliv odložit naše vytříděný odpady a svoz si je posbírá. není to tak ale všude. Na většině míst jsou "Svozový dny" (tuším, že je to Středa a Sobota), kdy se odpadky vynesou ven a urovnají pod síť aby je neroztahali ptáci. Pokud v takovýmhle místě bydlíte, automaticky se stáváte členem Gomi Toban, kde jste občas na "Odpadkový patrole", a je vaše zodpovědnost, že jsou odpadky správně roztříděný a připravený. Není nic neobvyklýho po svozovým dni v Japonsku jít po ulici, a najít pytel s lístečkem - "Špatně roztříděno, prosím, vemte si to zpátky a připravte na příště".

Tohle starání se o svoje okolí se mi dost líbí. Ve čtvrtích, kde je opravdu rušno, většinou zaměstnanci místních obchodů ráno uklízí před svýma obchodama, a jednou za měsíc pořádají větší úklidovou akci. Pramení to z jedný věci, která se mi líbí extrémně. V Japonsku nejsou na školách uklízeči. Už od mala je někdo ve třídě vždycky zodpovědnej za to, že např. po obědě je všechno nádobí správně roztříděný a transportovaný zpátky do kuchyně (V Japonsku se ve škole jí ve třídě namísto v jídelně). Po obědě se pak celá třída sebere, a třídu si uklidí. Pokud teda děláš bordel, přiděláváš práci nejenom sobě, ale i spolužákům. Pro anglicky mluvící který by chtěli vědět víc doporučuju tohle video.

Odpadky připravený ke svozu

Proč v Japonsku nejsou koše?

Aha, vítejte u další epizody CIS Tokyo. Jedna z prvních věcí, která vás v Japonsku zákonitě překvapí když sem přijedete - nikde tu nejsou odpadkový koše. Sem tam nějakej objevíte před vchodem do stanice vlaku, ale nikdy ne uvnitř. Na ulici taky moc košů nenajdete, a tak vám většinou nezbyde nic jinýho, než si svoje lahve a obaly od Kit Katu vzít domů, a hezky si je roztřídit.

Proč to tak ale je?

Možná jste už někdy slyšeli o sektě Oum Shinrikyou (Nejvyšší pravda). Založil jí týpek jménem Shoko Asahara, a původně začala jako jógová a meditační studie. V roce 1989 získala oficiálně status náboženský organizace a začala přitahovat čím dál víc lidí.

Už od začátku je provázela určitá míra kontroverze, ale minimálně je nikdo nespojoval se závažnejma zločinama. Svoje teorie propagovali pomocí mangy a anime, a snažili se přilákat přívržence. Po roce 89 se ale začaly množit případy svědectví o držení členů proti jejich vůli, nucení členů k placení příspěvků pro financování a dokonce vraždě jednoho člena který se pokusil v únoru 1989 odejít.

V říjnu 1989 potom Tsutsumi Sakamoto - právník, kterej se soustředil na případy týkající se kultů, hrozil žalobou která je mohla potenciálně zbankrotovat. Natočil interview s japonskou televizí, která ale potom tohle interview potají ukázala členům Oum Shinrikyou a v podstatě u nich Sakamota inkriminovala. Sakamoto, jeho žena a dítě následující měsíc zmizeli. Našli se až v roce 1995 po dalších událostech, a usvědčený z jejich vraždy byli právě členové Oum Shinrikyou.

Kdokoliv se teda odvážil jít proti tomuhle kultu, byl v docela solidním nebezpečí. Na druhou stranu kult pořád nabíral na popularitě, měl členy téměř ve všech sférách života a Shoko Asahara vystupoval v televizi, setkal se s Dalajlamou a měl téměř neomezený množství peněz. Snažil se dostat do Japonský vlády, ale nedostal moc hlasů a nakonec selhal. Nicméně uvnitř sekty i mimo ní budoval solidní kult osobnosti, a odstraňoval kohokoliv kdo šel proti němu.

V roce 1994 jeho kult vypustil nervovej plyn Sarin ve městě Matsumoto v Naganu (fotky z Matsumota v předchozích příspěvcích). Udělali to poblíž domů soudců, který hrozili že kult potopí v nadcházející žalobě. 8 lidí zemřelo, 500 bylo zraněnejch, ale kult se prozatím nepodařilo usvědčit.

Byli nicméně v silným podezření, a chystaly se domovní prohlídky. Bohužel měl kult ale členy i na docela vysokejch místech, takže je někdo varoval. Aby odvedli policejní pozornost, vypustili 20. Března 1995 sarin v Tokijským Metru během ranní špičky. 13 lidí zemřelo, 54 bylo vážně zraněno a celkem se odhaduje že útoky mohly zranit až 1000 lidí. Pytlíky se sarinem dali do odpadkovejch košů, nebo je propíchli deštníkama na podlaze metra.

Tím to pro kult skončilo, skoro 125 lidí bylo zatčeno včetne Asahary, kterej byl spolu s dalšíma členama odsouzenej k trestu smrti a v roce 2018 popraven.

Na internetu najdete spoustu dokumentů který jdou do víc detailů. Já koukal na tenhle.

V Japonsku teda nenajdete na ulici moc košů, a tohle je ten hlavní důvod. Já si pamatuju útoky v moskevským metru, po kterejch Praha zřídila ty úžasný koše v metru, jeden asi za milion, který "Prej" odolaj bombě. Jsem rád, že to nikdo nezkoušel a doufám, že to nikdo ani zkoušet nebude.

Okinawa

Zakončíme to na veselejší notu, co říkáte? Tady jsou fotky z Okinawy. Strávili jsme tam skoro dva tejdny na ostrovech Ishigaki a Iriomote. Byla to sranda, šnorchlovali jsme, pili, jezdili na kanoích, plavali v řece, pili, jedli místní jídlo, pili, hráli šipky a tak.

Oba ostrovy jsou už fakt daleko od Japonska (vlastně jen pár stovek kilometrů od Tchaj-wanu) a dost na jihu, takže tam bylo vedro a pěkná džungle. Zájemcům doporučuju google mapy.

Ishigaki má asi 20 000 obyvatel, a Iriomote asi 2 000 - Na japonský poměry teda takový vesnice. Celej ostrov Iriomote je potom přírodní rezervace kde žije i pár endemitů, třeba jako tahle based kočička:

My jsme je bohužel neviděli, ale výlet jsme si jaksepatří užili. Jen jsem si neustále zapomínal koupit vodotěsnej obal na mobil, takže nemám žádný fotky ze šnorchlování. Na druhou stranu jsem se nestaral o natáčení, ale o potápění, a byla to o to větší zábava. Našli jsme Nema.

Taky nás díky tomuhle výletu minul jeden z největších tajfunů v historii měření, kterej se severně od nás přehnal přes moře a narval to do Kyushuu. Teď už tajfunová sezóna končí, tak si myslím, že další nebude. Měl jsem takový morbidní přání aspoň nějakej malinkej zažít, ale možná je dobře, že se mi to nesplnilo. Nejspíš se mi to ale asi někdy během mýho žití někdy povede. No nic, fotky zde.