Je to tady. Přehoupli jsme se do druhý poloviny tohohle šílenýho roku v Japonskejch končinách, a mám teda pocit, že už mi dost věcí natolik zevšednělo a zvyknul jsem si na ně, že se můžeme podívat na pár negativních stránek života v zemi vycházejících faxů.
Předem chci ale zdůraznit, že jsou to většinou opravdu maličkosti, který mě spíš tak jako okrajově vytáčej, než že bych tu s něčím měl opravdovej problém. Moje celková zkušenost s Japonskem je doposud ohromně pozitivní, a každýmu, kdo třeba přemejšlí o tom že by se sem někdy podíval, to vřele doporučuju. Nebudu to protahovat, pojďme na to:
5 - Plasty
Já vim, o odpadcích jsme si už povídali. Ta záplava plastů je tady ale tak přehnaná, že mi nedalo a musím jí zmínit aspoň na pátým místě. Vidět v supermarketu banány každej zvlášt zabalený do třech plastovejch parchantů na plastovým podtácku, to je prostě něco z čeho se mi roztáčej kladiva. Navíc valná většina těch plastů jede po použití do spalovny, nebo... no... do oceánu žejo. Nejsem úplně přehnanej ekolog, to ne, ale taky bych si přál aby banány a pomeranče měly nějakej přírodní obal díky kterýmu by nebylo nutný je natřikrát obalit vrstvou polymerů. Bohužel dokud Japonci tenhle problém nevyřeší, asi se holt budeme s plasty potýkat dál.
4 - Beton
Kdo neviděl, možná ani neuvěří. Každej kdo zná Japonsko z cestovatelskejch dokumentů a filmů si představuje vesničky s malebnejma baráčkama, bambusový háje a koupající se opice. Co vám tyhle dokumenty neukážou je to, že všechna tahle krása je zalitá v tunách a tunách betonu. Hory zalitý betonem, města postavený z betonu a beton všude kam se podíváš.
U těch hor a kopců je to primárně z důvodu sesuvů půdy, který jsou relativně častým jevem.
Ve městech zase kvůli zemětřesením, který jsou tu relativně častým jevem.
Obzvlášť v létě je ale ve městech i díky tomu betonu TAKOVÝ vedro, že když člověk odjede na Okinawu, která je o dost jižněji, vlastně se jede ochladit. Nic příjemnýho.
3 - Staříci v Onsenech
Miluju onseny a senta.
Je to v Japonsku jedna z mejch nejoblíbenějších činností a velmi rád se po dlouhým dni jdu naložit do horký lázně, dát si saunu a na hodinku si vydechnout. Jelikož jsem cizinec, snažím se skoro až hyperkorektně dodržovat veškerou lázeňskou etiketu a nezpůsobovat žádný pohoršení. Koneckonců víte jak to je - už jen proto, že člověk jinak vypadá, každej přešlap je o to horší.
O to víc mě ale štve, když přijdu do lázně, sednu si ke sprše a začnu řádně mydlit svoje znavený tělo, když si o pár sprch dál sedne stařík, a začne se holit, následně si vyčistí zuby, a nakonec vytáhne do tý odtokový stružky takovej chrchel, že by Leonardo Di Caprio na Titanicu jen zatleskal. Sedím, mydlím se a doufám, že to je už opravdu všechno co tam poslal.
Ne, že bych si předem o společný lázni ve který se za ten den vystřídá bůhvíkolik lidí myslel, že je to něco super hygienickýho, ale tohle se mi prostě ekluje a kazí mi to mojí jinak perfektní lázeňskou pohodu.
2 - Řízení
Tohle je takovej hořkosladkej bod, protože řízení mám jako činnost rád. Tím pádem to nevnímám jako čistě špatnou věc, protože i přesto, že mě to v Japonsku štve, tak si řízení užívám. Většinou se těším na novou destinaci, i na to co se na mě vynoří za další zatáčkou. Občas jsou ty výhledy pěkný, jako třeba most Akashi Kaikyo:
Ale ani hezký výhledy nesmažou ten hořkej pocit marnosti z Japonskýho dopravního systému. To, že si bez navigace nešrtnete i pokud rozumíte klikyhákům ani nezmiňuju, já si bez ní neškrtnu ani v Čechách, ale to není úplně ono.
Na férovku můj největší strach předtím než jsem sem odjel, bylo řízení vlevo. Tak strašně jsem se bál, že vjedu na kruhovej objezd v protisměru, že mi trvalo pár měsíců si uvědomit, že tu žádný kruhový objezdy nejsou.
To ale nedělá z řízení příjemnější záležitost.
Na dálnici neexistuje žádná jednotná dálniční známka, platí se v mýtnejch branách, takže každejch několik kilometrů musíte zpomalit a projet takovou malou brankou, a to jen pokud máte v autě kartičku na elektronický mýto. Pokud jí nemáte, musíte zastavit úplně, a zaplatit týpkovi v budce abyste mohli pokračovat (země budoucnosti, nekecám).
Nicméně asi můj největší problém je to, jakej je to lunapark. Že existuje něco jako moc informací tady zřejmě neslyšeli, takže na vás všechno bliká, svítí, odleskuje, točí se... No prostě úplný šílenství. Hlavně, že když potom existuje nějakej výkop na silnici, tak u něj místo semaforu, kterej by konečně měl reálnej důvod někde stát, stojí 5 týpků s vlaječkou. Nene, blikátka a světýlka jsou všude, jenom ne u výkopů.
Uf uf, to jsem se zase rozohnil. Tak na závěr na uklidnění řeknu snad jenom to, že jsem tady za celou dobu nepotkal asi jedinej výmol, a kvalita cest a silnic je neuvěřitelná (v českým srovnání). Za to má Japonsko naopak velkej palec nahoru.
1 - Neprůhledný účtování v Barech
Hele, kdo mě zná, ví, že se rád napiju. Kdo si myslí, že se na tom v Japonsku něco změnilo, tak si lže do kapsy. Naopak mě aspoň ze začátku dost bavilo chodit do různejch hospod a barů a zkoušet místní nabídku, protože tady je barů opravdu ohromná spousta, a spousta z nich má nějakej gimmick kterým se snaží odlišit a přilákat zákazníky. Navíc to byl dobrej způsob jak si procvičit takový to představování se a vyprávění základních informací o sobě v japonštině.
To ale nic nemění na tom, že mám s hospodama a barama v Japonsku dva velký problémy:
1- Seating charge
Pokud se zajímáte o Japonskou kulturu, asi jste někdy zaslechli, že se v Japonsku nedávají dýška. To je sice pravda, ale co už se tak snadno nedozvíte je, že ve valný většině barů vám automaticky naúčtujou 300-1000 Jenů jen za to že si sednete, a donesou vám oshibori - takovej ten nahřátej ručníček a nějakou malou dobrotu (Když máte štěstí a je to lepší podnik tak je to třeba malej salátek, když je to špeluňka tak je to většinou minipytlíček oříšků).
To mně vytáčí ze dvou důvodů.
Zaprvý je to vlastně dýško předtím než jsem si cokoliv objednal a to mě štve už z principu.
Zadruhý je to očividná snaha vás udržet v jednom podniku dýl. Problém je, že já bych si občas prostě chtěl někdy během procházky jenom skočit "Na jedno" a jít dál, jenže pokud si k ceně piva 700 jenů přičtu 500 jenů seating charge, stává se z toho "Jedno", který se těžce nevyplácí.
Ano, můžu si koupit během procházky pivo v plechovce, ale to prostě není ono. Grr.
Hrozně se těším na Pražský pivní zahrádky, to mi tady fakt chybí.
2 - Účtenka co ti nic neřekne
No a nakonec (Japonec haha), potom co se dosyta zabavíte, napijete a vyzpíváte, tak vám přinesou účtenku na který je jenom konečná částka. Prostě obnos peněz, kterej se dost často zdá být podezřele nastřelenej oproti tomu co jste skutečně zkonzumovali. Dohadovat se o tom a požadovat nějaký lepší informace a reálnej rozpis toho kolik co stálo než "Zaplať mi za tyhle dvě piva a hodinu sezení v mým baru tisícovku" je samozřejmě vrchol neslušnosti, takže nakonec člověk sklopí uši, vytáhne šrajtofli a s hořkým pocitem v ústech vysolí požadovanou částku.
Tohle se samozřejmě neděje všude a pořád, ale stalo se mi víc než jednou, že jsem platil podezřele víc než bych si představoval, bez jakejchkoliv detailních informací. Mrzutý na tom je, že to člověka trochu odrazuje od toho chodit na nový místa. Nikdy totiž nevíte, jestli to zrovna nebude nějaká ojebávka.
No, tak jsem si postěžoval, a příště vám třeba zase řeknu o tom, co se mi v Japonsku naopak líbí, ju?
Pravidelný rubriky dneska vynechávám, ono jsme nikde moc nebyli, čekám na další velkou cestu v Dubnu.