Krátkej příspěvek bez fotek.

Krátkej příspěvek bez fotek. Jsem dneska měsíc v Ikumi, tak mě napadlo, že dodám pár takovejch rychlejch informací.

Jak štědrej večer nenastal

Jo, teda, jasně - Japonci vánoce moc neřešej. Ten, kdo čet post na FB ví, že "tradičně" tady dlabou jako štědrovečerní večeři KFC. Má to základ v tom, že v roce 1970 tu lidi nemohli sehnat vánočního krocana, protože tu žádný krocani nebyli. Proto si místo toho dali aspoň kuře v KFC. Nějakej chytrej manažer si toho všimnul a udělali ohromnou reklamu, že "na vánoce KFC". No a tahle reklamní kampaň se tu drží doteď. Nicméně jsem na štědrej den trhal rajčata, a večer se nic zvláštního nedělo. Zavolal jsem si teda s rodinou a mizel spát.

Jak se třásla zem

Co mělo přijít taky přišlo. 25. jsem měl volno, tak jsem si na netu zkoušel hledat něco, co bych moh dělat. Nakonec jsem chillil u vánočního výprodeje na Steamu, takže seděl doma v obejváku. Najednou se začaly třást dveře, poličky, hrnky... Všechno. Než jsem si uvědomil co se děje, tak to zase přestalo. Když Tomoya přiběhnul a začal kontrolovat internet, tak jsem si uvědomil, že to teda asi bylo to zemětřesení. Síla byla 4.1 Richterovy stupnice, což je takový nic moc (do stupně 3 to většinou člověk ani necejtí). Důvod, proč to Tomoya kontroloval mi hned vysvětlil - kdyby to bylo někde daleko v moři, tak tady může bejt slabý, ale třeba za 20 minut může přijít olbřímí tsunami. Na to tady jsou v každý vsi tak 3 evakuační věže, takový kovový konstrukce, někdy jí třeba vyfotim. Tsunami nepřišla, takže pohodka, ale zajímavá zkušenost - jsem docela rád, že to nebylo větší.

Jak jsem jedl nató

Jo, tohle se stalo už někdy na začátku prosince, ale úplně jsem to vypustil. O tom, že Japonci jedí (často ke snídani) fermentovaný sójový fazole jsem věděl. Doufal jsem ale, že s nima nepřijdu moc do styku, protože jsem o nich leccos četl. Jednou večer v restauraci Tomoya něco objednal (většinou nestihnu moc pochytit co, takže to zkoumam, až když to přinesou na stůl), a donesli nám asi 16 kousků různýho sushi. Pár z nich bylo docela normální, ale v jednom druhu byla taková podivná hnědošedá hmota, na kterou jsem se před degustací teda zeptal. Bylo mi sděleno, že jsou to nató, a že bych to měl zkusit protože je to "very Japanese".

Oukej, zavřel jsem všechny oči, uši a nosy a zkusil to. Chutnalo to asi jako kdyby mi to někdo natrávil a pak vyvrhnul zpátky. Nic moc. Tomoya si zřejmě ale můj výraz vysvětllil jako potěšený mlaskání, a tak nakoupil asi 10 balení, že si budem dopřávat ke snídani. To jsem příští ráno zdvořile odmítnul, tak si to zdlábnul sám. Na druhou stranu to ale bylo první jídlo, který mi v Japonsku vyloženě nechutnalo, a s tim jsem docela spokojenej.

Jak byl první měsíc fajn

Byl.

Princezny, mějte se hezky, přeju poklidný novoroční slavení. Nebo taky nepoklidný žejo, to už je na vás.

Jak jsem byl v Murotu

Čau vánočky, užívejte si svátky a pořádně spokojeně tloustněte (a taky se můžete opalovat podle toho co jsem slyšel), protože já hubnu za vás za všechny.

Posledně když jsem měl volno, vydal jsem se do Murota, což je vesnice na cípu tadytoho ostrova, ve který je taková geologická naučná stezka a spousta muzeí a tak. Je to autem tak třičtvrtě hodinky, a japonskej řidičák nevlastnim, protože neni proč a jsem dost nervózní z jejich jezdění vlevo (a Tomoya by mi stejně to jeho fáro určitě nepůjčil). Koumal jsem nad možností jet autobusem, ale nechtělo se mi utrácet, jedna cesta stojí skoro 4 kilča, takže nic moc. U snídaně mi Tomoya nadhodil, že hodně WWOOFerů mělo docela úspěch se stopovánim, a hned mi na papír napsal v kanji MUROTO PROSÍM, a na druhou stranu IKUMI PROSÍM abych se měl jak dostat zpátky. 

Kej, za zkoušku nic nedáš. Šlapu teda takhle podél pobřeží, a když za mnou jede auto tak udělám otočku a vytasím ceduli. Nikdo nestavil, ale většinou na mě tak jako kroutili hlavou že se omlouvaj a ukazovali směrem do vnitrozemí. Proč to dělali mi došlo až když jsem došel do další vesnice, protože tam byla velká odbočka do Kochi town, což je místní okresní město. 98,9954% aut samozřejmě mířilo zrovna tam, takže jakmile jsem tuhle odbočku přešel, tak mi zastavilo asi hned druhý auto který projíždělo.

Nějakej hodnej děda-rybář v malym náklaďáčku mě vzal tak daleko, že jsem si řekl, že si zbytek dojdu, protože hodně těch věcí co tam jsou k vidění jsou po cestě. V Murotu je pak Geopark Center, muzeum ve kterým se dozvíte o místních tradicích, festivalech, geologii a taky o tom, proč je tohle místo vlastně tak unikátní. Asi všichni ví, že Japonsko je oblast s častým zemětřesením (pořád nic). Podsouvaj se tady pod sebe tektonický desky, a důsledek je, že Japonsko pořád roste. Dost mě překvapilo, že ta oblast kolem Murota vyroste prej každej rok skoro o 2 metry, což mi přijde jako docela mazec. Válí se tady teda spousta lávovejch kamenů a takovejch věcí. Not interesting, budou fotky.

K obědu jsem okoštoval místní restauraci, ve který jsem si sám od sebe a dobrovolně dal syrovou rybu. Byla to restaurace v areálu nějakýho místního onsenu, a vedle mě seděly takový babky co tam zřejmě byly na rekreaci. Jedna se na mě najednou otočí, podává mi takovej sladkej koláček a křičí na celou místnost "Dózo Dózo". Asi chtěla ukázat, že neni rasistka. Nebo jsem vypadal hladově. Nebo obojí.

Prošel jsem se teda až na Muroto cape, neboli cíp ostrova, pak už se začalo trochu smrákat, takže zpátky bus (měl jsem mega štěstí, denně jich tu jezdí 6 a já přišel na zastávku asi 5 minut před odjezdem). Japonský busy jsou vtipný, přijdete, a vezmete si lísteček s číslem. Vepředu nad řidičem je pak taková obrazovka, na který jsou všechny ty čísla, a postupně se vám připočítávaj peníze, podle toho jak daleko jedete, a platíte při výstupu. Jo a taky jsou tu všechny zastávky na znamení, protože to šetří čas.

Jak jsem byl v Murotu znovu

Jedna z věcí kterou jsem netušil je, že v Japonsku je pro skoro každou prefekturu (okres?) dost unikátní kultura, maj třeba svátky, který se slavěj jenom v jednom místě a o sto kiláků dál už třeba dělaj úplně něco jinýho. Taky jsou tu třeba sladkosti a různý pochutiny, který ochutnáte nebo koupíte většinou jenom v tý daný prefektuře (třeba zrovna Kochi je velrybářskej okres, velrybu ale asi jíst nebudu). Ta věc s podáváním panáků je taky unikátní jenom pro Kochi, a jinde se s ní nesetkáte. Proč to zmiňuju zjistíte. Iku mě pozvala 23. odpoledne na párty u ní doma, na kterou jsem si vyžebral volný odpoledne. Přidrandil jsem teda busem ke Geoparku, kde mě vyzvedla a vzala k sobě. Má takovej malej domeček, ale v japonsku je všechno dost kompaktní, takže to neni žádný mínus. Byly tam spousty jídla který jsme dlabali (dali mi ochutnat nějaký místní jídlo, který chutnalo skoro stejně jako guláš, tak za to jsem byl vděčnej a dlabal jsem hodně). 

Byla tam Iku, její dvě kámošky, jedna z Tokia a jedna z Osaky, místní řezbář, týpek co jí ten dům pronajímá a ještě nějaká babča. Docela sranda, protože holky mluvily dost obstojně anglicky, a jedna z nich dokonce byla v Čechách, takže jsme měli o čem hovořit. Potom co jsme se najedli mi Iku povídá, že mi před pěti minutama ujel bus, ale že jdou ještě za místníma rybářema, a jestli chci, tak můžu jít taky, protože další bus jel až za 2 hodiny.

U rybářů se konala další hostina, tentokrát složená hlavně z ryb (divný). Popíjeli jsme pivko, pak někdo vytáhnul nihhonshu, a už se rozjela ta panáková soutěž. Každej mi teda cpal panáka za panákem, všichni koukali a říkali jak jsem "so strong at drinking" což si nemyslim, ale co si budem povídat, japonci nejsou žádný rekordmani. Než jsem se naděl tak byl čas jít na bus. Dost se mi ale nechtělo, takže jsem zavolal Tomoyovi a sdělil mu, že zůstanu přes noc, a ráno se dostavim před osmou ready na rajčata. Jeden z rybářů řekl, že můžu klidně zůstat u něj, takže supr. Hrozně se mi líbilo (a pořád dost líbí) jak jsou tady lidi fakt otevřený, ale o tom vám povim jindy. Odcházeli jsme tak kolem půlnoci, a s Iku jsem by domluvenej, že ráno vstanu v 5, půjdem se s kámoškama kouknout do přístavu na rybářský lodě, mrknem na krásnej japonskej východ slunce a pak mě hodí domů. Tak se i stalo, dokonce jsem se vzbudil bez kocoviny, což považuju za letošní kouzlo vánoc. Do Ikumi jsem dorazil ve třičtvrtě na osm, a na štědrej den nebyl žádnej lepší plán než trhat rajčata.

Vy si užijte krásnou vánoční blátivou atmosféru, ať vám ježíšek přinese nový ponožky a nezaduste se kapří kostí. Teď tady bude asi trochu napilno, takže se ozvu někdy v lednu.

tyhle rytý šutry se mi hrozně líběj

tyhle betonový vobludy už tolik ne

Teď se ukáže, kdo tady komu visí lávovej kámen

výstavka o těžbě hlubokomořský vody

zdi před barákama proti tajfunu a tsunami

Obentooo

Jak jsme pracovali vol. 2

Čau loupežníci, dneska to bude takový napsání spíš plný sentimentálního zamyšlení a podobnejch plků. Hang in there.

Jo, ještě budu psát o rajčatění. Na začátku jsem teda prostříhával rajčata, prostříhat oba skleníky byla práce dobře na dva tejdny - ve dvou. Mezitim jsem občas pracoval i na jinejch zábavách, ale tohle bylo takový gró mojí práce. Rajčata začaly i dozrávat, takže ráno před stříháním bylo na mě, abych si vzal kbelíček a hezky po jednom sbíral. Každej den je jich zralejch víc, takže si myslim, že v blízký budoucnosti mi tohle ukousne podstatnou část mojí pracovní doby. Mezi ostatní věci co jsem si tu třeba taky zkusil bylo pokrejvání skleníku novou vrstvou izolace, sbírání uschlejch květů, strkání toho listí který jsem už ostříhal pod igelit, aby se tim ty rajčata pohnojily, a v neposlední řadě i oplodňování rajčat. To zní fakt divně, ale bylo to vlastně docela normální - jelikož hmyzáci, který tam Tomoya má moc nelítali, tak jsem tam chodil s takovou vibrační tyčkou a dloubal do kvítků aby pustily pyl. Toť asi vše o práci.

Jak jsem počítal zápory

Jako asi na všem, ani na týhle supr cestě nejsou jenom klady. Je jich spousta a určitě převážej všechny zápory, ale ve slabý chvilce zamyšlení jsem si začal dávat dohromady takovej malej list všeho špatnýho, co mě zatim potkalo. 

Za asi největší zápor by se dalo označit to, že jsem tu sám. Tim nemyslim jako že bych si sem někoho bral s sebou, měl jsem svý důvody proč jsem se na tuhle cestu chtěl vydat spíš sám. Jde spíš o to, že jsem doufal, že tady budou nějaký další WWOOFeři (což tak prej normálně bejvá). S nima by tu podle mě byla o dost uvolněnější atmosféra a víc srandy. Jasně, asi neni nejlepší roční období, ale doufat jsem mohl, žejo. Holky co sem choděj na brigádu si o pauzách povídaj japonsky a na mě spíš dlabou, takže si ráno řeknem "こんにちは" a odpoledne "お疲れ様でした" a tim to hasne.

Další blbá věc je tak trochu Tomoya. Mam ho rád, neni zlej - právě naopak, je dost hodnej. Ale nepřijde mi, že by měl velkej zájem na tom, abych se tady cejtil "jako doma". Myslim, že mě bere spíš jako pracovní sílu, která tady prostě je, a pro kterou musí vařit za to, že mu pomáhá. Abych nebyl nefér, tak dělá spoustu věcí navíc (chodíme do onsenu, půjčil mi v knihovně nějaký japonský filmy a občas z něj vypadne nějaká poznámka o tom, jak se tady chovat abych nebyl za úplnýho debila). Jen je pořád takovej dost uzavřenej, a já moc nevim, jak ho z tý ulity vytáhnout. Takže se po večeři snažim vyměnit si s nim pár vět, ale po chvíli to vzdám a většinou odswaguju do svýho pokoje. Možná za to může jazyková bariéra, která tu přece jenom je.

Do třetice a taky nakonec je tu fakt, že volnej čas tu prakticky neexistuje. Jedem tady podle docela přesnýho časovýho plánu - ráno v 7:15 snídaně, v 8 hurá do skleníku, tam makáme do půl čtvrtý (s dvouma pauzama) a pak je jakože ten "free time". Jenže bohužel hned v pět frčíme do onsenu, v sedm je večeře a pak už je tma, takže ven se moc lozit nedá. Chodim si teda po práci na tu hoďku a půl občas trochu pofelit po vsi, koupim si nějakou japonskou sůšu a kafe (teplý kafe v plechovce z automatu - wtf) v místnim obchůdku, sednu si na pláž a koukam na surfaře. Nic víc se tady moc dělat nedá. Jasně, volný dny mam taky, a začal jsem plánovat nějaký výlety stopem, takže se tohle snad překoná - vlastně si neni na co stěžovat, protože to je takovej normální pracovní den.

Jo a trochu mě teda nasralo, že tu byla jedna holka na návštěvě, která mi nabídla, že mě chvilku po Novym roce vezme na pár dní domů do Nagoyi kde má rodiče a budou tam slavit. Ptal jsem se teda Tomoyi, jestli si můžu vybrat 4 volný dny v řadě, když si je nebudu vybírat teď. Prohlásil ale, že po Novym roce je tu nejvíc práce a brigádnice si vzaly volno, takže mě tu potřebuje. Jasně, tu pomoc jsem mu slíbil a chápu to. Jen mě to mrzí, protože se přece jenom cejtim hlavně jako turista a po měsíci s rajčatama by mi změna prostředí na chvíli asi prospěla. Japonský pracovní nasazení je ale krutý, takže hurá rajčata!

Jak nebylo všechno tak černý

OK, vylil jsem si srdíčko. Všechno neni tak špatný jak by se mohlo z předchozí části zdát. To děvče co tu bylo na návštěvě bylo fajn, a mimo cesty do Nagoyi, která se teda konat nebude, mi říkala ať koukám přijet do Murota, což je město asi 40km dál na jih (asi 15000 obyvatel). Bydlí tam, a říkala, že mi všechno ukáže. Supr, originál japonskou průvodkyni jsem ještě neměl, tak se dozvim určitě zas něco novýho. Je tam nějaký geologický muzeum a skalní blbostě, takže vám je pečlivě nafotim.

Dobrý taky je, že sem docela často choděj návštěvy, takže je občas po večerech trochu srandy. Návštěvy většinou mluvěj docela obstojně anglicky, tak opakuju furt dokola tu samou báchorku odkud jsem a blabla... Ale nevadí, vždycky se dozvim něco novýho. Na práci si stěžovat nemůžu, neni to občas easy, ale aspoň chodim na tatami takovej příjemně utahanej. Jo a taky hubnu.

S Japonštinou už to je o dost míň bledý, hodně se ptám co věci znamenaj, o dost míň si jich zapamatuju, ale sunu se dopředu. Katakanu už docela dávam, takže se za chvíli asi vrhnu na ultimátní challenge - Kanji (Ahoj 2000+ prťavejch složitejch znamínek.) Taky jsem začal koukat na Digimony. Zpětně se směju, když pomyslim, že jsem jako malej vstával o víkendu kolem šestý ráno, jenom abych tohle moh zaníceně sledovat. Je to ale dětskej pořad, takže mluvěj pomalu a zřetelně a dá se tomu docela rozumět.

Jak tu byla párty

Včera tu Tomoya pořádal takovou menší párty, tak mě napadlo, že se o ní zmínim. Přišlo asi 6 lidí, včetně místního starosty, a hostina to byla fakt velká. Bohužel nemam fotky, protože než jsem si to stihnul vyfotit tak už dorazili hosti, a bylo mi takový blbý tam kolem nich běhat s foťákem a cvakat jídlo. Měli jsme "hot pot" na Japonskej způsob - to se dá na stůl přenosnej vařič, na něj se postaví hrnec s vařící vodou a do ní se házej různý mňamky, který si pak rovnou vytahujete a jíte je. Je to docela sranda vynález. Pak tam byla velká mísa se sushi, krevetkama v medu, tempurou z mořský vobludy, obalovanejma škeblema, chobotnicí a tak. Na to že jsem těmhle mořskejm výplodům nikdy moc neholdoval, tak mi tady začaly docela chutnat (lepší než bejt o hladu, žejo).
Taky se chci zmínit o dalšim japonskym zvyku, kterej mi přijde fakt dobrej. O ťukání skleničkama jsem už povídal, ale japonci si taky navzájem dolejvaj pití. Na stole jsou rozestavěný piva, lahve s vínem i tvrdšim alkoholem, a když si všimnete, že někdo dopíjí, tak mu šupky dolejete to co zrovna chce. Kdyby někomu zůstala prázdná sklenička, tak je to prej hodně neslušný. Docela vtipný, a jeikož si všichni povídali hlavně japonsky a jejich tempu jsem moc nestačil, tak jsem byl takovej pivní policajt, a všem furt dolejval. 

Pak přijel takovej mladej týpek, kterej byl hrozně zvědavej a furt se mě na něco vyptával. Anglicky neuměl skoro vůbec, takže jsme se domlouvali fakt pomalu, ale byla to docela sranda. Když zjistil odkud jsem, tak mě docela překvapil, protože na mě vybalil: "jojo, mam rád Baroše a Čecha, supr fotbalisti. Taky se mi moc líbí hudba od Smetany",  hned předváděl - ta taaa ta taaa ta taaa taaa... 

To jsem trochu čuměl, ale i celkově mě docela překvapilo, kolik toho o nás japonci vědí. Většinou vědi o rozdělení Československa (což je oproti třeba Americe dost pokrok), a znaj právě Smetanu nebo Dvořáka, protože ty melodie jsou tady docela populární.

Další supr zvyk (kterej je teda prej jenom v Kochi) je, že když se pije panák něčeho, tak se pije jenom z jedný skleničky. Dělá se to tak, že někdo někomu nalije panáka, ten druhej ho vypije, a hned nalije někomu dalšímu. Becherovka kterou jsem přivez tady všem zachutnala, takže ráno jsem se asi po čtyřech hodinách spánku vzbudil s docela kvalitní kocovinou a můj džob pro dnešní den byl zapichovat do země hnojivo, který smrdělo jak zdechlý ryby. Během pěti minut jsem tou sračkou byl pokrytej od hlavy až k patě. Velká lahůdka, zkuste to někdy.

Fotky - hrál jsem si trochu s nastaveníma svýho sweet novýho foťáku, takže pro vás mam jenom pár fotek ve stylu #jsemzasranejfotograf, až pojedu do Murota, tak budou třeba i nějaký věcný.

papiQ mucQ

Jak jsme sázeli česnek

K tomuhle mám malou poznámku - všichni jsou tu hrozně zimomřivý, a baráky nejsou vyhřejvaný nijak (jsou to většinou takový chajdy, takže nedržej teplo), choděj v mikinách když je krásnejch 20 stupňů, a furt na mě koukaj že mám tričko.

Jak jsme chodili do onsenu

Oukej, čas na další napsáníčko. Dneska se chci věnovat našim pravidelným návštěvám místní lázně, neboli onsenu. Jelikož je Japonsko dost mladý a hodně tektonicky aktivní (zemětřesení zatim žádný), tak se tu nachází dost horkejch pramenů. Do jednoho z nich se každej den po práci vydáváme. Fotky z tohohle zážitku asi žádný nebudou, protože by to bylo dost nevhodný, ale můžu vám to aspoň popsat.

To si tam takhle přijdete, je to takovej hotýlek s lázní uvnitř. Tomoya byl tak hodnej, že za mě zatáhnul celej měsíc, takže mam permici. Vlezete dovnitř ke skříňkám, tam se sundáte hezky do Adama (chlapi a ženský zvlášť :( ale to záleží na onsenu, třeba v Osackejch hotelech bejvaly spojený), čapnete ručníka a valíte do lázně. Tam je spousta různě velkejch bazénů, vířivek, sauna, pára... V každym tom bazénku máte jinou teplotu, takže se můžete uvelebit tam, kde vám to zrovna přijde fajn. Nejdřív ale musíte šupky ke sprše která je u takovýho sedátka, tam si hačnete, namydlit, spláchnout a hurá na vyhřejvačku.

Celkově je to dost příjemná věc, ale trochu mi přijde, že mě tam japončíci trochu očumujou. Asi jsou zvědaví na evropský nářadí. No co, tak ať se mrknou, žejo.

Jak jsme si dlabali

Konečně se taky zmínim o jídle, na kterým si tady pošušňáváme. Tady bych asi moh napsat jenom: rejže. Nebylo by to daleko od pravdy, ale Tomoya naštěstí vaří fakt dobře, takže je to rejže na 1000 způsobů, a občas nudle. Divná mi akorát přijde rejže k snídani s houbovou polívkou, kterou máme skoro každej den, ale žaludek si zvyknul, tak asi pohoda. Za dobu co tu jsem šly dolů 4 kila, což mi taky přijde docela fajn.  

Párkrát jsme byli i v restauraci, kde jsme jedli všechny možný věci (u fotek vám popíšu co je restaurace, a co je Tomoyovo). Měl tu totiž na návštěvě bejvalou spolužačku která nám byla pomáhat, jelikož brigádníci si vzali na pár dní volno. Takže jsme každej večer jezdili po různejch podnicích a koštovali. Nejdražší véča stála asi 6500 yenů (Tomoyovi jsem řekl, že si to zatáhnu sám), takže přes litránek, ale dost za to stála. Měli jsme jako předkrm různý sýry a jiný dobroty, pak nám na stůl přinesli takovou mořskou vobludu, že jsem tomu nevěřil. 

Nikdy jsem nic takovýho nejedl, takže pro mě dost nová zkušenost. Oni si tam začali dlabat jak kdyby nic, a mě jenom upozornili, abych nejedl hlavu. Supr, zbytek byl naštěstí vypreparovanej, tak jsem se do toho taky pustil. Nebylo to zlý, chutnalo to jako něco mezi krevetou a chobotnicí, takže takový hodně žvejkavý rybokuře. Tu hlavu si pak odnesli a udělali nám z ní polívku, celou dobu na tom talíři byla teda spíš na ozdobu, což jsem moc neocenil, protože s hůlkama furt trochu bojuju, a trochu překážela. Navíc jsem měl pocit, že se na mě dost vyčítavě kouká.

Jo, Japonci nemíchaj jídlo, takže vám vždycky daj spoustu malejch talířků a vy si různě nabíráte co zrovna chcete. To mi nevadí, akorát u Tomoyi meju nádobí, takže čim míň talířků, tim míň práce. Na druhou stranu to beru jako trochu fair trade ve stylu "já vařim, ty myješ".
To by bylo jídlo... a co pití? Japonský pivo je drahý a nic moc, takže ho nepiju. Nihhonshu je docela dobrý, ale na normální víno to nemá, takže ho taky nepiju. Japonská whiska, kterou mi dal Tomoya ochutnat byla docela dobrá, ale tu si tady zas pravidelně nedopřávam. V automatech tady prodávaj tisíc druhů kafe, takže občas nějaký okoštuju, když se zrovna jdu projít a mam náladu. Jinak piju vodu - ta chutná jako voda.

Fotky, hurá - mějte se, doufám, že jste si užili Mikuláše. Tady žádnej nebyl, vánoce taky nebudou a tak. Tak snad udržim tradici a ztřískam se aspoň na novej rok.

Sashimi, polívka s tofu a okurkama, sójovka a rejže (Tomoya)

polívka s kuřetem, rejže, a rajčata (Tomoya)

Rajčata z místní farmičky!

Chilli kuřecí ramen (Tomoya)

Předkrm v restauraci

Mořská vobluda v restauraci

polívka s krevetama a kuře v restauraci

Omeleta dělaná v páře - restaurace

Tempura z ocasu mořský vobludy - restaurace

polívka s hlavou mořský vobludy - restaurace

Tomoya tu na jeden oběd nebyl, tak mi tu nechal obento (Tomoya)

sashimi, hovězi, rejže a to bílý je sépie (Tomoya)

yes, špagety! (Tomoya)

hovězí, rajčatovej salátek, rejže, a ta rolka nevim z čeho byla (Tomoya)